Zlatí hadi zlatě kadí

Natočit vynikající album, které bude trvalou hodnotou, by si přál alespoň jednou za život každý hudebník. Jedno takové se na předvánočním trhu objevilo a jeho autorem kupodivu není profesionální hudebník, ale výtvarník Petr Nikl (44). Deska Nebojím se smrtihlava, kterou dal dohromady se skupinou Lakomé Barky, je kouzelná a neopakovatelná. Úspěch tkví v Niklově tiše neústupné originalitě, šťastné lokální aktivitě několika nadšenců a také paradoxně v totální neambicióznosti celého projektu, který umožňuje skutečnou explozi radostné hravosti.

Písně v obrazech

„Hlavně aby se to moc neprodávalo pane Šíma,“ vyhrkla Blanka Laurychová, vedoucí Lakomých Barek (tvoří je několik maminek a dětí z Klecan u Prahy), když si vydavatel z nezávislé firmy Black Point odvážel z jejího domu prvních 400 kusů desek do svého obchodu. Paní Laurychová, učitelka v místní „lidušce“, věděla, proč to říká. Podobně jako se kdysi dralo peří, sešli se totiž členové souboru, různí přátelé a Petr Nikl jeden podzimní večer u nich doma a booklet alba dávali dohromady ručně. Samotný hudební nosič opatřili multifunkčním papírovým přebalem, který jednou vypadá jako motýl, jindy se dá použít jako škraboška na obličej nebo hračka. Album je vlastně hlavně vánočním dárkem pro blízké, prodej je až na druhém místě.

Rozbalování disku je tak úplný rituál, jenž člověka připravuje na energii, která…