Mimochodem

Jako by nás nebe připláclo k zemi špinavým mokrým hadrem. Už čtvrtý týden se topíme v kalu inverze. Marně jsme v kavárně čekali na přítele psychiatra. Volal, že tradiční předvánoční schůzku nestihne kvůli návalu pacientů s depresemi. Bylo mi ovšem jasné, že kdyby přišel, cítil by se s námi jako v práci. Dobře naladit se v těchto dnech nedá ani rádio, zajíká se, chvílemi ochable umlká, chvílemi nesrozumitelně chraptí. U předpovědí počasí to vůbec nevadí, protože jsou už čtvrtý týden úplně stejné. V davech lidí na ulicích se neubráním ošklivým myšlenkám, říkám si například, že kdyby opravdu v plné síle propukla ohlašovaná chřipková epidemie, hned by bylo všude volněji.

I kvůli takovým nápadům mne minulý týden potěšila drobná zpráva v denním tisku: vatikánská univerzita Regina Apostolorum v Římě prý zřídila nový seminář, který má oživit prastarý studijní obor – vymítání ďábla. V někdejším socialistickém tisku by takové rozhodnutí jistě vyvolalo pravé orgie osvíceného sarkasmu, zde se však dal z článku vycítit leda maličko pobavený nadhled. Mezi nejrůznějšími multikulty, které zpestřují globální současnost, se dá jistě snést i kapka středověkého tmářství.

Vymítání ďábla má asi nejhorší pověst ze všech teologických disciplín, neboť se kdysi stávalo děsivým hřištěm sadistického fanatismu. Čtenář detektivek se ovšem neubrání podezření, že tak mazaný mistr klamu a mamu, jakým je duch zla, by jistě ze všeho nejdřív posedl své vlastní vymítače, aby je před…