Salgado na poslední cestě

Na světě dnes asi není fotograf, který by dokázal zachytit úděl té chudší části planety tak naléhavě jako Brazilec Sebastiao Salgado. Desítky let křižoval nejzuboženější kouty světa s neochvějnou humanistickou vírou, že se bolesti lidstva dají léčit a fotografie tomu může napomáhat. Nyní se však něco zadrhlo. Reportér oznámil, že se pouští do svého posledního životního úkolu, snímky, které zatím představil na veřejnosti, překvapují – nejsou na nich žádní lidé. Jen žhavé potoky lávy, šupinaté záhyby plazích ocasů a planoucí oči horských goril.

O soucit nejde

Šedesátiletý fotograf s židovsko-litevsko-portugalským původem, Sebastiao Salgado, dlouho důvěřoval síle lidského ducha. Narodil se na brazilském venkově v době, kdy ho ještě pokrývala džungle. Opustil malé město, aby mohl dokončit střední školu, vydal se do megapole, aby se stal ekonomem. Doktorát získal v Londýně na opačné straně Atlantiku a usadil se v Paříži. Při obchodních cestách pod patronací OSN a Světové banky zkusil v Africe udělat pár snímků a o ekonomii rázem ztratil zájem. Vzdělaný úředník se stal fotografem lidské důstojnosti uprostřed nevídané apokalypsy. Třicet let strávil na cestách po zemích třetího světa a pohlédl na něj z tak těsné blízkosti, jako žádný jiný současný dokumentarista. Když předvedl elegické, černobílé obrazy boje latinskoamerických venkovanů o půdu, hladu v Africe nebo nekonečného bloudění lidí bez domova, vyrazil svým současníkům v rozvinutých zemích…