Duše Arnošta Lustiga

Krize na Židovské obci v Praze už daleko překročila její hranice. Literární noviny k ní otiskly rozhovor s Arnoštem Lustigem, v němž známý spisovatel v rámci politického soupeření o podobu náboženské obce uráží protivníky svého favorita, dosavadního předsedy Tomáše Jelínka, a srovnává je s Mussolinim či vrahy izraelského premiéra Rabina. O rabínu Karolu Sidonovi, řediteli pražského Židovského muzea Leo Pavlátovi a šéfredaktorovi časopisu Roš Chodeš Jiřím Daníčkovi prohlašuje, že nejsou praví Židé, „všem jim chybí židovská duše“, a vylučuje je ze společenství. Je to druh myšlení, před kterým by židovská obec měla sebe – i nás všechny – pomoci bránit, neboť přivedl svět k hrůzám, které postihly nejvíc právě ji. Je to druh myšlení, před kterým by nás měl bránit i Lustig, jenž své dílo věnoval holocaustu, vyrostlému z nenávisti a vylučování těch „nepříslušejících“. Místo toho Lustig podobné běsy vyvolává. Je to smutný konec člověka, který, s reflektovanou zkušeností šoa za zády, bývá pasován za arbitra společenské morálky. (redakce)

Zhrozila jsem se obsahu rozhovoru s Arnoštem Lustigem. Žiji v Izraeli, a proto nechci zaujmout stanovisko k nynějším sporům v Židovské obci pražské. Prošla jsem v době šoa podobnou cestou jako Arnošt Lustig. Ta těžká kapitola našeho života nás opravňuje jedině k bolesti nad nenahraditelnou ztrátou našich bližních, ale nedává nám naprosto právo k nějaké morální nadřazenosti. Kdo prošel šoa, není…