Ve hvězdách

Beslanský masakr více než tří set školáků z počátku září dodnes nahání hrůzu, byť není vyšetřen a jeho původci v čele s Šamilem Basajevem unikají trestu. Oproti tomu prezidentský výnos Borise Jelcina číslo 2169 dnes neříká nikomu vůbec nic. Přesto je mezi oběma událostmi jasný vztah. Právě před deseti lety, 11. prosince 1994, vydal Boris Jelcin na základě citovaného výnosu rozkaz k postupu ruských jednotek na Čečensko. Tím začala spirála krveprolití, která, byť občas přerušovaná, trvá dodnes.

Před deseti lety nešlo o – dnes více či méně přijatelnou – reakci na terorismus. Šlo o nepoměrně abstraktnější věc. Když už se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, měly mít nárok na samostatnost pouze svazové republiky, nebo i nižší celky? To nebyl pouze problém SSSR, ale též Jugoslávie: také tam je dodnes žhavé Kosovo, de iure existující v rámci Srbska coby jeho podcelek, de facto mířící k samostatnosti. Čečensko tak hned v roce 1991 pod vedením prezidenta a generála Džochara Dudajeva, veterána z Afghánistánu, vyhlásilo nezávislost.

Moskva zprvu vyčkávala. Ale když jí nevyšel pokus o převrat v čečenské metropoli Groznyj, přešla do útoku. Nejprve na svém vlastním hřišti: v Rusku začaly být kriminalizovány „tváře kavkazské národnosti“. A pak vojensky: začala první čečenská válka (1994–96). Moskva zkrátka zvolila vojenský úder, místo aby Čečencům uznala formální symboly…