Mimochodem

V Ústí nad Labem otvírali minulou sobotu Činoherní studio zrekonstruované po povodni v létě 2002. Mimo jiné se tu konala vernisáž výstavy obrazů Zbyňka Roubala, zvaného Bynďa, jenž v divadle nalezl celoživotní útočiště, když jej před třiceti lety vyhodili z pedagogické fakulty. Trvale tu působil jako kulisák, příležitostně jako scénograf či herec, ale především se stal rozsochatým, vlasatým, vousatým a chraplavým ztělesněním všeho, čím se tato scéna vzpírala konvencím. Komunistické cenzory kdysi donutil ke kurióznímu zákazu: nesměl se objevit v žádné ruské hře. I bez kostýmu a masky totiž vyhlížel jako neodolatelně trefná karikatura mužické prapodstaty bratrského národa. V souboru, který se opakovaně omlazoval, postupně dospěl do pozice veterána. V chystaném Hamletovi měl ztělesnit Prvního herce, tradiční roli doyenů, jenže jej loni v září zabil i s patnáctiletým synem Kryštofem nějaký splašený řidič.

Na zahájení výstavy mne pozval dramaturg divadla Jan Vedral, abych prý také něco řekl. Věděl, že jsem s Bynďou studoval, nějaký čas jsme spolu bydleli na koleji a oba jsme náleželi k malé bohémské družině s uměleckými sklony, jež se tříbily hlavně po hospodách. Namítl jsem, že jsem Bynďu dvacet let neviděl a že znám jen jeho nejstarší obrázky, ale prý stačí zavzpomínat na dávnověk. Pozdějšího Bynďu si tam prý budou pamatovat všichni.

Činoherní studio vonělo novotou, hemžilo se svými příznivci a na stěnách visely desítky příjemných obrazů. Překvapilo mne, kolik…