Když je život vskutku hrozný

Literární pozůstalost Václava Ryčla (1966–1994) vypovídá o krajně výlučné zkušenosti: autor trpěl těžkou duševní chorobou, jež vyústila v sebevraždu. Jeho texty patří k nejdrásavějším svědectvím o zoufalých vnitřních stavech, ale zároveň jsou místy sugestivně krásné. Čtenář se z nich hodně dozví o lidském cítění a vnímání v extrémní situaci, může být stržen a dojat, sotva však dokáže jasně rozlišit, co je dílem tvůrčí imaginace a co důsledkem fatálních změn v biochemii mozku. Při četbě si pak chvílemi připadá jako voyeur přihlížející cizímu neštěstí, které vlastně nikdo nezavinil a jakému se ani do budoucna nedá zabránit. Literární hodnoty takových textů lze vnímat, horší to je s jejich posuzováním.

Jiný svět

Reprezentativní výbor z próz Václava Ryčla Pavilon číslo 13, který pro nakladatelství Petrov sestavil prozaik Václav Kahuda, vzbudil v literárních kruzích pozornost už loni. Jeho jádrem je titulní cyklus expresivních povídek a črt, z nichž v ostrých záběrech a sekvencích vyvstává stísňující prostředí psychiatrických léčeben s nedůtklivým personálem, zuboženými pacienty a věčným bojem o dominanci, k němuž nedílně patří psychické deptání slabších, což působí v souvislosti s psychiatrickými zařízeními obzvlášť otřesně. Vnější realita se tu prolíná s realitou vnitřní, se sny, úzkostmi či fantaziemi, výsledný tvar však působí až drasticky věcně. Prozrazuje celkem jasné…