Oživme Tatry, ne byznys

Vysoké Tatry zničené smrští, která před deseti dny srovnala se zemí třetinu tamního národního parku, se postupně vzpamatovávají ze šoku. Prakticky všechny oblasti, jež byly několik dnů odříznuté od okolního světa, jsou dnes opět přístupné a experti začínají pomalu vyčíslovat škody způsobené „stoletou katastrofou“. Zatím se jejich odhady pohybují v rozpětí od jedné do tří miliard slovenských korun. Přírodovědci však zároveň dodávají, že ztráty na fauně a flóře jsou nevyčíslitelné.

Vládní i nevládní organizace pořádají sbírky, špičky diplomacie jednají o pomoci v Bruselu a život na Slovensku se pomalu vrací do starých kolejí. Snad až příliš starých. Zatímco jsou totiž známá turistická centra prosycena štiplavým kouřem z páleného jehličí a pilin a unavení lidé v podhorských obcích zápasí s následky pro ně donedávna nepředstavitelné pohromy, v Bratislavě už se připravuje na zteč vlivná lobby turistického průmyslu. O budoucnosti Tater, které teď čeká mnohaletý proces obnovy, má totiž diametrálně odlišné představy než ochránci přírody a chystá se nečekané příležitosti pořádně využít.

Den poté

Několikahodinová smršť proměnila největší slovenské turistické centrum v měsíční krajinu. Pohled z letadla otřese každým, komu se naskytne. Desítky kilometrů hustého tatranského lesa od Podbanského až po Ždiar dnes z výšky připomínají Panonskou nížinu pokrytou takřka nekonečným množstvím polámaných a vyvrácených statných stromů. Sanatoria a hotelové komplexy, kdysi ukryté uprostřed smrkových hvozdů, vypadají dnes ze vzduchu jako rozházené díly stavebnice Lego. Několik dní po katastrofě mohly i malé děti z podhorských vesnic spatřit, co v těchto místech dosud nikdy nikdo neviděl – siluetu třicet kilometrů vzdáleného Popradu.

„Tudy vedla cesta do Štôly,“ ukazuje desetiletý Jerguš Daniš z Nové Polianky pod Tatrami na zbytek dopravní značky a horu popadaných smrků. Spolu s kamarády a rodiči minulý pátek z oken komplexu místního Vojenského léčebného ústavu pozoroval vichřici a padající stromy. „Viděl jsem, jak se na okno, z kterého jsme se dívali, kácí strom, naštěstí ho ale vichřice nakonec povalila jinam,“ popisuje své zážitky vzrušeně Jergušův vrstevník Patrik. Strach, který děti pociťovaly, už odezněl. Dnes jim hledání zavalených aut a pohozených střech připadá jako zvláštní hra.

Zoufalství lidí uvězněných v autech a odříznutých od světa, těžko vyčíslitelné škody, apokalyptické scenerie i osudy lidí, kterým v nepřístupných oblastech rychle docházelo jídlo, poutaly v prvních dnech po katastrofě Slováky k televizním a rozhlasovým přijímačům stejně jako hrdinské výkony k smrti vyčerpaných záchranářů. Ačkoli se tragédie neobešla bez oběti na lidském životě, považují takřka všichni za zázrak, že mrtvých nebyly desítky.

Jednou budem dál

Sklíčenost, jinými slovy nelze popsat pocit člověka, který se prodírá zdánlivě nekonečnou pustou plání plnou zpřerážených stromů. Tatranská Polianka byla o minulém víkendu jako po vymření. Cesty byly prázdné, jediného společníka člověku, jež se sem zatoulal, dělalo jen nekonečné cinkání rozbité výstražné signalizace na železničním přejezdu a tiché šumění zamrzajícího vodotrysku, který patřil ještě před dvěma týdny k oblíbeným turistickým atrakcím. Šokovaní obyvatelé téměř nevycházeli ze svých poničených příbytků.

Stejně jako všude jinde, i v Tatrách se začal po odeznění prvního šoku rozmáhat optimismus. Nikdo však nepátrá po tom, zda jsou dobré zprávy důvěryhodné, hlavně že přicházejí. Ke každé pozitivní vizi se unavení obyvatelé Tater nekriticky upínají a opakují ji jako zázračnou mantru. Že programový optimismus lobby spojené s turistickým průmyslem má účelové kořeny, si nepřipouštějí.

Optimismus je opium lidstva, parafrázoval kdosi okřídlené rčení, místním však dnes pomáhá dostat se z nejhoršího. Na škarohlídské prognózy jsou citliví, stejně jako na auta s bratislavskými poznávacími espézetkami. Polské, maďarské a české značky naopak vítají. Slouží jim totiž jako důkaz, že turisté nad Tatrami nezlomili hůl. Tatry jsou těžce raněné, nikoli však mrtvé, říkají.

Zalesňování skončilo, zapomeňte

„Této katastrofy můžeme využít k tomu, abychom nově nahlédli na rozvoj turistiky ve Vysokých Tatrách, na změnu územních plánů a budování infrastruktury,“ nechal se týden po tragédii slyšet slovenský premiér Mikuláš Dzurinda. Spolu s tím také ohlásil vznik vládního výboru na obnovu a rozvoj Vysokých Tater, jemuž bude předsedat. Představy výboru o obnově zničených lesů by se podle jeho slov neměly křížit s představami lidí, které živí turistický ruch. Vzhledem k tomu, že do výboru podle všeho nebudou přizváni zástupci ochránců přírody z nevládních organizací, premiérova předpověď se velmi pravděpodobně do puntíku splní.

Představa, že zničené lokality budou zalesněny v původním rozsahu, jak to jen o pár dní dříve avizoval ministr zemědělství Zsolt Simon, tak záhy dostala první vážnou trhlinu. Jakou politickou váhu má vyjádření šéfa rezortu životního prostředí László Miklóse, který označil úvahy o tom, že by na zdevastovaných místech měly místo lesa vyrůst nové hotely a sjezdovky, za absurdní, ukáže teprve čas. Vzhledem k takřka nulové efektivitě, s jakou prosazuje navýšení rozpočtu svého úřadu, je však možné výsledek se slušnou pravděpodobností předpovědět. „Jsem zklamaný, že se objevují zlatokopové, kteří se na této události chtějí přiživit,“ řekl Simon na adresu turistické lobby. Ani on však nevyloučil „nějaké změny“.

Optimismem proto nehýří ani ochránci přírody. Obávají se, že stát vyjme některá postižená místa z chráněného fondu a škrtem pera z nich udělá lukrativní stavební pozemky. Etablované občanské sdružení VLK už například prohlásilo, že vznik zmiňovaného vládního výboru považuje za začátek definitivního konce nejmenších velehor v Evropě.

A jaké představy o budoucnosti hor mají vlivní podnikatelé a představitelé státní správy? Zjednodušeně by je bylo možné shrnout do hesla „postavme Tatry znovu na zelené louce“, jímž se v těchto dnech proslavil primátor Vysokých Tater Ján Mokoš. Pacient Tatry dnes totiž podle jeho názoru víc než lékaře potřebuje turisty a peníze.

„Měli bychom vytipovat lokality na vybudování nové infrastruktury. Nejde nám o to, aby se Vysoké Tatry staly jednou velkou sjezdovkou, ale tragédie prostě otevřela určité nové možnosti,“ uvažuje o budoucnosti první muž městečka plného těžké mechanizace.

Horší než smršť

Podnikatelé tvrdí, že přestanou-li do Tater přijíždět lidé, bude to pro ně znamenat větší katastrofu než větrná smršť. Obávají se, že poté, co loni v zimě poklesl počet turistů bezmála o čtyřicet procent, bude letos propad ještě pokračovat. „Střediska nejsou zavřená. Lyžařské vleky fungují. Jsme připravení na zimní sezonu,“ hlásí a nabádají novináře, aby se zdržovali slov jako katastrofa nebo tragédie, protože cestovní ruch prý reaguje na podobné negativní informace velmi citlivě. Snaží se je proto přesvědčovat, aby lidem předávali spíše pozitivní signály. Jako příklad přitom poněkud cynicky uvádějí třeba otevření nových výhledů na slovenské velehory.

Hoteliéři se obávají, aby obsazenost lůžek v jejich zařízeních neklesla pod kritických padesát procent, a stůj co stůj se proto horečnatě snaží rozptýlit obavy zejména polské, české a maďarské klientely. Nalákat ji chtějí různými speciálními nabídkami. Obvykle zvýšené ceny za ubytování a služby během „zlatého týdne“ mezi Vánocemi a silvestrem by letos měly zůstat na úrovni běžné zimní sezony a otevření sjezdovek by pak mělo být doprovozeno výraznými slevami a bezplatným parkováním. Výkonný ředitel Sdružení cestovního ruchu Vysoké Tatry Peter Chudý dokonce plánuje zorganizovat poznávací zájezdy pro cestovní agentury a novináře, podobně jako to udělali Chorvati po válce v bývalé Jugoslávii.

Železná pěst

Od přírodní pohromy neuplynul ještě ani týden a podnikatelská lobby už začíná tvrdě tlačit na úřady, aby uvolnily „železnou pěst“ ochrany. Alespoň to tvrdí lidé ze státní agentury ochrany přírody. „Mimořádně silné skupiny tlačí na to, aby se Tatry proměnily v řadu sjezdovek,“ stěžuje si šéf Správy Tatranského národního praku Tomáš Vančura. Navzdory tomu však nepřestává věřit, že zastáncům zalesňování se nakonec přece jen podaří zvítězit. A že půldruhou miliardu korun, kterou stát získá z plánované těžby dvou a půl milionů kubíků dřeva, proinvestuje v programech na obnovu Tater. Jak sám ale dodává, doufá, že se při ní bude postupovat jinak než dosud. Monokulturu smrku by totiž měly v Tatrách podle jeho názoru vystřídat původní smíšené lesy, které jsou odolnější.

Ať už ale v právě propuknuvších sporech nakonec zvítězí kdokoli, jedna věc je jistá – Tatranský národní park bude v několika nejbližších letech ze všeho nejvíce připomínat obrovskou mýtinu se stovkami nákladních aut a tisíci motorových pil.

Autor je reportérem slovenského deníku SME.