Dřív se Eva Symerská bála lidí a spoustu času proplakala. Od té doby, co hraje v divadle šíleně smutnou princeznu, už tolik nepláče a svět je pro ni srozumitelnější. Eva má Downův syndrom a divadelní prkna spojila její život s životy obyčejných lidí.
Sami nikdy nepřijdou
Na počátku stála zeď – skutečná i pomyslná. Tyčila se na okraji Olomouce kolem staré secesní vily s nenápadnou plechovou cedulkou Ústav sociální péče. Hrstka rodičů dětí s mentálním postižením si v polovině devadesátých let uvědomila, jak moc jsou jejich ratolesti oddělené od okolního světa. „Nelíbily se nám některé zaběhané věci v ústavu a zároveň nám došlo, že nemusíme být pořád vděční státu a můžeme udělat něco sami. Bylo nás devět a spojila nás touha zlepšit v životě našich dětí, co se dá,“ vzpomíná architektka Zdena Pospíšilová. Nebyly to nijak náročné touhy – rodičům šlo o to, aby jejich potomci poznali běžné třídy, aby se jim nevozilo jídlo z jídelny pro důchodce nebo aby mohli chodit plavat do bazénu společně se zdravými dětmi. Založili tedy občanské sdružení Spolu a zeď se postupně začala bortit. Spolu dnes nabízí asistenční služby a zájmové kroužky devadesáti klientům, kteří chtějí vstupovat do obou světů – „postiženého“ a „normálního“ zároveň. Jeden z nabízených kroužků se jmenuje dramatický. A tam se to stalo. Setkaly se dvě energické osobnosti …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu