Potřebovali bychom úplně nový jazyk

RÁMEČEK

SAVYON LIEBRECHTOVÁ se narodila roku 1948 v německém Mnichově rodičům, kteří přežili holocaust. Když jí byl rok, přesídlila rodina do Izraele. V Tel Avivu později vystudovala literaturu a filozofii a stala se významnou spisovatelkou. Ve své prozaické tvorbě se zabývá napjatými vztahy mezi Židy a Araby, muži a ženami i traumatickými následky holocaustu. List Ha’arec o ní napsal, že její dílo ukázalo směr modernímu hebrejskému písemnictví. Jednu povídku Savyon Liebrechtové představuje v rámci projektu Současná izraelská literatura poslední číslo časopisu Host.

KONEC RÁMEČKU

Častým námětem vašich děl je holocaust. V čem se liší od ostatních literárních témat a jak se ho pokoušíte uchopit?

Podle mého názoru každý, kdo píše knihy, pojednává o etických otázkách, ať už se dotýká jakéhokoli literárního námětu. Mohou to být vztahy mezi muži a ženami nebo cokoli jiného a v pozadí se vždy nachází etika. Ovšem píšete-li o holocaustu, etika se dostane do popředí.

Má holocaust v literatuře nějaká další specifika?

Kdykoli píšu o holocaustu, vynoří se spousta otázek. Jednou z nich je jazyk – slova, která by se hodila do jiných příběhů, totiž shledávám strašně omezujícími, nepřesnými. Kupříkladu slovo „hlad“ – můžete ho použít několikrát denně, můžete dokonce říci, umírám hlady a začít si smažit řízek, ale líčíte-…