Není to štěstí, ale je to život

Původní profesí stavební inženýrka Anna Zonová (1962) vydala letos svoji druhou knihu, román Za trest a za odměnu. Oproti jejímu povídkovému debutu Červené botičky nelze přehlédnout až neuvěřitelný posun v kvalitě jazyka. Od v podstatě tuctového příběhu, který vypráví sice stylově čistě, ale sterilně, k strhujícímu textu s nebývalou dynamikou, expresivitou a překvapivou stavbou vět. Prakticky neznámé autorce se podařilo napsat román, kterým se přiřadila k tomu nejlepšímu ze současné české prózy, ke knihám Jáchyma Topola, Jana Balabána, Petry Hůlové nebo Petra Payna.

Tři hlasy

Navenek je kniha Za trest a za odměnu pouze freskou nesouvisejících tragických gagů naší poválečné historie. Vnitřně je ale pevně spojuje motiv trestu a odměny v lidském životě. Vtipálek osud obojí rozdává podle vlastní logiky – uběhne několik let a odměna se ukáže být trestem, a naopak. A to jak ve společenském, tak privátním rozměru.

Vyprávění Zonová svěřila několika průvodcům, divák má tak bojiště osvícené z více stran.

Lise, žena komunistického pohlavára, je jedním z hlasů. Spolu s manželem vzali komunismus vážně. Po válce začali budovat lepší svět – bez Němců, bez Židů, bez církve a bez zrádců všeho druhu. Byli odměněni mocí nad druhými. Odměněni možností snadno žít a vymýšlet blahobyt pro dělníky a rolníky stejně jako efektivní způsob poprav nepohodlných. Najednou je ale všechno…