KSČM musí před soud

Slavíme patnáct let od pádu starého režimu, od prvního kroku na cestě z otroctví. Je to čas k bilanci. Nikoli k zpytavým výčitkám, co vše se dalo v měsících či letech po listopadu 1989 udělat lépe. Podstatnější je mluvit o tom, co lze změnit nyní.

Patnáctkrát a dost

Pořád platí, že žijeme ve šťastné chvíli dějin. Nejsme v bezprostředním válečném ohrožení, v jakém byla po 15 letech své existence první republika. Česko je v obou životně důležitých organizacích, Severoatlantické alianci i Evropské unii. Průměrná domácnost žije – ve srovnání se světem i s tuzemskou historií – na velmi slušné životní úrovni.

Do příjemně oslavné nálady však každoročně, a letos obzvlášť, zaznívá jeden zásadně rušivý tón. Komunismus je pryč, zato komunisté nezmizeli a zdá se, že jejich síla stále stoupá. Nevymřeli ani nebyli izolací donuceni k sebereflexi a proměně, jak leckdo doufal. Ve vzpomínkových textech se neustále vracejí otázky, zda se tenkrát v roce 1990 měli zakázat, zda se měly volby konat hned po převratu, zda se nedalo bez komunistů obejít v první vládě… Úvahy o tom, jakými jinými cestami se mohla ubírat historie, mohou být i docela poutavé. Ale co udělat s KSČM teď, kdy drží svých dvacet procent podpory?

Skupina voličů KSČM se obvykle označuje za „protestní hlasy“. Žádný hlubší sociologický rozbor jejich názorů a pocitů proveden nebyl. Neprohádáme však, ztotožníme-li je s oněmi dvaceti procenty zdejších občanů, kteří podle průzkumu agentury Median soudí, že život v totalitě byl lepší než současná svoboda. Čím dál častěji proto znějí hlasy, že patnáct let „přepychové izolace“ stačilo a že přístup ke KSČM je nutno změnit.

Nemluv a kšeftuj

Zdá se, že dnes jsou v přístupu ke KSČM možné v zásadě tři strategie. První je spolupracovat s nimi, zatáhnout je do politiky, aby se také „umazali“ každodenní odpovědností a obtížemi demokratické administrace, pracnými kompromisy. Zcela konkrétně se to objevilo minulý týden. Na Liberecku po krajských volbách čelil tamní reformátorský politik Petr Pávek se svou Stranou pro otevřenou společnost obtížnému dilematu: má coby rozhodující „jazýček na vahách“ utvořit vládu s vítěznou ODS, která ho v krajské rovině odpuzuje proměnou politiky v neprůhledné přihrávky s tamní velkopodnikatelskou sférou a sklony ke korupci, nebo s KSČM, která odstrašuje svou hroznou minulostí a stále zřetelnými sklony k totalitarismu? Totéž rozhodování prožíval mnohý volič v devíti senátních okrscích, kde proti sobě postoupili komunista a občanský demokrat. Má podpořit ODS, když si zároveň nepřeje zajistit této straně kontrolu nad horní komorou, Mirkovi Topolánkovi křeslo příštího premiéra a Václavu Klausovi dalších pět let na Hradě? Nemluvě o tom, že právě ODS pomohla komunistům k dnešnímu postavení jako málokdo jiný – opoziční smlouvou a dohodou při volbě prezidenta.

I v takových dilematech se nakonec zdá volba jasná, byť se skřípějícími zuby: vždy je lepší dát přednost demokratické straně, v případě koalic ji lze i lépe kontrolovat. Naopak svěřit moc totalitářům a doufat, že je to zkultivuje, je nebezpečná hra s osudem lidí.

Druhá možnost je nechat vše jako dnes na heslu „s komunisty se nemluví – ale tiše kšeftuje“ a spoléhat, že se rudá potíž nějak vyřeší sama. Jenže posledních šest let se preference této strany drží, či dokonce stoupají, zatímco demokratické strany klesají. A co když se splní reálná možnost, že v příštích parlamentních volbách postoupí do sněmovny jen čtyři partaje a ODS nedá s KDU-ČSL většinu? Vznikne slabý a neefektivní menšinový kabinet, zablokovaná velká koalice či snad koalice všech proti KSČM? Každá z těchto variant by zřejmě komunisty jen posílila.

Konec hrdých po belgicku

Třetí možností je komunistickou stranu zakázat. Tento návrh se tu a tam objevuje v médiích, ale vždy je rychle zaplašen, že stranu s dvacetiprocentní podporou vyřadit soudem ze soutěže prostě nejde. Verdikt belgické justice před pár dny ukázal, že to možné je. Nejvyšší soud tam zakázal nejsilnější politickou stranu holandsky mluvící části země, Vlámský blok, za to, že „rozdmýchává nenávist k cizincům a přistěhovalcům“. I v Belgii se dlouho tvrdilo, že zákaz xenofobního bloku není možný a že by to byla i marná snaha, neboť jeho lídři ihned založí novou partaj s jiným názvem a stejnými cíli. Nakonec ale zvítězil pro našince stále ještě trochu neuvěřitelný názor, že pokud někdo porušuje zákony a ohrožuje svobodu druhých, musí s tím přestat – byť by byl jakkoli silný.

Důvodů, proč postavit mimo zákon KSČM, by se našla řada. Třeba stranické dokumenty i opakovaná vyjádření komunistických šéfů, že puč v roce 1948 byl zahájením „rozkvětu Československa“, bolševická říjnová revoluce je „stále inspirujícím pokusem“ a že „stoupence kapitalistických pořádků už brzy smete nový socialismus“. Všechny tyto a podobné výroky porušující zákaz propagace totalitních hnutí se odehrávají před zraky policie a státních zastupitelů, nikdo ale nemá odvahu hozenou rukavici zvednout. Účinek vidíme: s jídlem roste chuť. Minulý týden publikoval náměstek ředitele jihomoravské policie Martin Kotlan v Lidových novinách článek, ve kterém veřejnosti sdělil, že je „hrdý“ na svou předrevoluční službu v StB. Tedy v politické policii, nejodpudivější instituci, na níž totalitní režim stál. Jako kdyby vysoce postavený německý policista deklaroval svou hrdost na krásnou práci v gestapu. A co na to ministr vnitra, předlistopadový disident František Bublan? Nic – za svým mužem prý stojí.

Je zřejmé, že proti čím dál otevřenější (a úspěšnější) propagandě nenávisti zdejších totalitářů a jejich chuti vrátit se zpět do „hrdých“ dob, je zapotřebí něco podniknout. Belgická cesta nabízí odvážnou inspiraci. Řeči a nářky nepomohou a demokracii je třeba hlídat i v době svobody. Nedá se spoléhat na to, že k vyrovnání se s minulostí a eliminaci KSČM dojde podobně jako v Německu až po patnácti či dvaceti letech, kdy se děti začnou ptát rodičů: Proč jste proti tomu hnusu nic neudělali? V Německu se nikdy nestalo, že by prezident nebo kancléř prohlásil, že je třeba se s minulým režimem smířit a nevyvolávat si jeho připomínkou „neurózu“.

Sklerotici v gulagu

V patnáctém roce své svobody vedou Češi nejen spor o odkládané „vyrovnání se s minulostí“, ale i zápas o politickou přítomnost. V ní, jak napsal nedávno do Lidových novin profesor Jiří Přibáň, „nejvyšší představitelé tohoto státu svými kroky často ohrožují naše ústavní svobody, zpochybňují nezávislost ústavních orgánů, či dokonce napadají vlastní proces demokratického rozhodování“. Podle Přibáně stojíme na rozcestí: „Buď se nám podaří oživit hodnoty otevřené společnosti a ústavní demokracie, kvůli kterým lidé vyšli v listopadu 1989 do ulic, nebo se definitivně vydáme cestou nacionálně sklerotické politiky.“ To druhé by byla škoda – a nejen pro nás samotné. Po vstupu do Evropské unie se totiž český hlas stal součástí kontinentálního sboru a má na něj jistý – byť samozřejmě významu a schopnostem zdejší společnosti přiměřený – vliv. Bylo by nešťastné, kdyby se z této unikátní šance stal pro ostatní Evropany spíš problém než přínos. Proto je důležité, nakolik se tady rozproudí debata o tom, co vlastně v Evropě chceme prosazovat a jak ji utvářet. Přitom je už teď zcela zřetelné, že spolu s ostatními postkomunistickými zeměmi můžeme například sehrát důležitou roli při opětovném sbližování Evropské unie se Spojenými státy. Východoevropské společnosti přece dobře vědí, jak důležitá je Amerika pro zdejší svobodu: kdyby to záleželo jen na našich západních spoluobčanech, železná opona by pořád ještě stála, pevně zakotvená kdesi na francouzských březích kanálu La Manche. Podobně díky historické zkušenosti s diktaturou bychom se měli stále angažovat v Iráku, který po pádu diktátora Husajna potřebuje naši pomoc.

A závěrem už jenom jedno: ačkoli se to ve stěžovatelském Česku nesluší říkat nahlas, po patnácti letech od revolučního roku 1989 si vlastně žijeme skvěle. Máme svobodu, život v dostatku a ve svých rukách a k tomu šanci podílet se svými schopnostmi na evropském osudu. Každý den prožitý ve svobodných podmínkách navíc posiluje naději, že v nich budeme žít i zítra a že se pro nás postupně stanou nezbytností. Udržet si takový nadstandard samozřejmě vyžaduje angažovanost. O to větší, když víme, že dvacet procent našich spoluobčanů je připraveno přenést při první vhodné příležitosti své i naše osudy zpátky do gulagu.