Brigáda na kraji města
Je začátek listopadu, patnáct let od konce komunismu a my jdeme pátrat po tom, jak se ještě nedávno v tomto státě žilo. Tohle dobrodružství lze začít kdekoli, my jsme si vybrali Čest-mírovu ulici v pražských Nuslích, dům číslo deset. Teď tady má v přízemí sídlo nakladatelství učebnic Prometheus. V hlavní kanceláři sedí pár zaměstnanců. „Jak často chodíme na brigádu řepy? Co to je za otázku? Máme svý práce dost,“ kroutí hlavou jeden z nich. Dalšímu dotazu už rozumějí víc. „K čemu sloužila Brigáda socialistické práce? No k utužení kolektivu, sám jsem v ní kdysi byl, když jsem dělal v Metrostavu. Výhoda byla ta, že jsme všichni dohromady mohli chodit jednou za čtvrt roku na pivo,“ říká asi čtyřicetiletý muž. Jeho starší kolegyně reaguje jinak: „Mělo to lidi motivovat k větším výkonům. Byla to ale ideologie a spíš ti nahoře za to měli odměny. Nikdy bych tam nevlezla.“ Před patnácti lety to na téhle adrese vypadalo jinak. Ve skladě kancelářských potřeb družstva Svépomoc se uzavíraly závazky, lidé chodili pomáhat zemědělcům sklízet brambory, jezdilo se na společné zájezdy, na Plavce a do biografu na Zbraně pro Prahu. Jak ta idyla vypadala přesně – to popisuje kronika „Brigády socialistické práce družstva Svépomoc na úseku Nusle“, kterou těsně po revoluci našel jeden z členů redakce Respektu odloženou – symbolicky – na popelnici. Ještě na doplnění: „naše“ brigáda pracovala ve skladu kancelářských potřeb a následující text je sestaven z úryvků kroniky. Takže jak jsme tehdy žili?
Je začátek listopadu, patnáct let od konce komunismu a my jdeme pátrat po tom, jak se ještě nedávno v tomto státě žilo. Tohle dobrodružství lze začít kdekoli, my jsme si vybrali Čest-mírovu ulici v pražských Nuslích, dům číslo deset. Teď tady má v přízemí sídlo nakladatelství učebnic Prometheus. V hlavní kanceláři sedí pár zaměstnanců. „Jak často chodíme na brigádu řepy? Co to je za otázku? Máme svý práce dost,“ kroutí hlavou jeden z nich. Dalšímu dotazu už rozumějí víc. „K čemu sloužila Brigáda socialistické práce? No k utužení kolektivu, sám jsem v ní kdysi byl, když jsem dělal v Metrostavu. Výhoda byla ta, že jsme všichni dohromady mohli chodit jednou za čtvrt roku na pivo,“ říká asi čtyřicetiletý muž. Jeho starší kolegyně reaguje jinak: „Mělo to lidi motivovat k větším výkonům. Byla to ale ideologie a spíš ti nahoře za to měli odměny. Nikdy bych tam nevlezla.“
Před patnácti lety to na téhle adrese vypadalo jinak. Ve skladě kancelářských potřeb družstva Svépomoc se uzavíraly závazky, lidé chodili pomáhat zemědělcům sklízet brambory, jezdilo se na společné zájezdy, na Plavce a do biografu na Zbraně pro Prahu. Jak ta idyla vypadala přesně – to popisuje kronika „Brigády socialistické práce družstva Svépomoc na úseku Nusle“, kterou těsně po revoluci našel jeden z členů redakce Respektu odloženou – symbolicky – na popelnici. Ještě na…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu