Den, kdy New York zesmutněl

Na sto dvacet milionů Američanů se ve středu vydalo volit hlavu státu, což je největší počet od roku 1968. Letošní klání určitě vstoupí do dějin Spojených států. A to nejen kvůli účasti, ale i kvůli do poslední chvíle napínavé bitvě mezi Johnem Kerrym a Georgem W. Bushem. Jak tedy vypadaly rozhodující okamžiky nejmocnější země na světě?

Fronta na hlas

Že se v úterý děje něco zvláštního, je zřejmé už ve chvíli, kdy opustíte byt či hotel a vycházíte do ulic větších měst. K vidění jsou totiž i několik desítek metrů dlouhé fronty, což je ve Spojených státech neobvyklý pohled sám o sobě, natož u volebních místností. Do nich lákají cedule v angličtině, španělštině, čínštině a japonštině. Stejně jako v Česku u každé místnosti stojí policista, ale tentokrát ještě navíc jakýsi konzultant, který by v případě potíží poradil, jak postupovat.

Fronty nikomu nevadí, překvapivě se zdá, že spíš naopak. „Bála jsem se, že lidé volit nepůjdou, a když jich je tu teď tolik, jak bych se mohla zlobit? Jen ať jdou další a další,“ říká přibližně čtyřicetiletá paní před volební místností v Upper East Side v New Yorku. Fronta je skutečně impozantní, protože se vine kolem celého bloku, což může být více než sto metrů. Čekání vyřešila tak, že zavolala svému synovi, aby jí přinesl knihu. Ve frontě vůbec vládne dobrá nálada, a když má někdo žízeň, tak se zeptá ostatních, jestli nechtějí něco přinést. Na hlasování čeká i drobná stařenka, které přinesli z volební místnosti židli, protože se nechtěla nechat pustit dopředu. „Já si to chci užít,“ říká s úsměvem. „Musím se přiznat, že jsem volila naposledy v roce 1932 Franklina D. Roosevelta, protože mně od té doby politika nepřišla už tak důležitá. Ale dnes ano, protože jsme v podobně krizové době.“

Vzhledem k tomu, že těsně před volbami vystoupil Usáma bin Ládin, dalo by se očekávat, že zejména Newyorčané se budou obávat teroristického útoku. „To víte, že na to pomyslíte, ale bát se? Jak bychom potom žili? Já se na volby těším a nikdo mě nezastaví,“ říká u jedné z volebních místností v Brooklynu mladý muž v obleku a s novinami The New York Times v rukou. Podobně mluví vlastně všichni. „Mě naopak utvrdil v tom, že mám jít volit, protože si přece nenecháme vyhrožovat. Koho podporuji?“ reaguje na otázku postarší pán a pak zašeptá: „Bushe, ten na ně bude platit.“

Mezitím všechny televize neustále dokola vybízejí, běžte volit, běžte volit. Ať už je to sportovní relace nebo počasí. Zejména newyorské „rosničky“ říkají: „Je teplo a neprší, takže se nemáte na co vymlouvat. Běžte volit.“ Horší to mají třeba v Ohiu, kde lidé čekají i několik hodin v dešti. Přesto zůstávají.

Je to rána

V devět hodin večer se volební místnosti v New Yorku zavírají a lidé se přesouvají do barů, bytů či ulic s velkými obrazovkami, kde čekají na první průzkumy a pak i výsledky. Na internetu se dokonce vyvěšují adresy lidí, kteří zvou spřízněné duše, aby se k nim šli dívat na vyhlašování výsledků. Dav také narůstá na Rockefeller Plaza, kde má sídlo stanice NBC. Ta odtud vysílá i volební zpravodajství a na sousední mrakodrap zavěsila rudý a modrý pruh látky, který má značit republikány a demokraty. Podle toho, kdo vede, se pruhy posouvají nahoru a dolů. Na ledové ploše, kterou je Rockefeller Plaza proslulá, pak vy-značila mapu USA a jednotlivých států, které následně zabarvuje podle toho, kdo v nich zvítězil.

Mezi diváky postávajícími venku jsou evidentně výhradně stoupenci Johna Kerryho, což v tradičně liberálním New Yorku není až tak překvapivé. Když začínají přicházet první údaje, které nahrávají Bushovi, všichni jsou ještě v klidu. „Je to jen začátek a jsou to navíc státy, u kterých se čekalo, že budou pro Bushe,“ říkají shodně dvě dívky, které jsou zamotané do šály a drží transparent Kerry a Edwards. S každým státem pro Kerryho se ozve mohutný radostný křik a potlesk.

S přibývajícími hodinami lidí ubývá, protože začíná být jasné, že dnes a ani brzo ráno se ještě nebude vědět, kdo vyhrál. „Nervózní jsme, ale stále doufáme, že Ohio nás v tom nenechá,“ říkají i již citovaná děvčata.

Televizní reportáže pak přinášejí záběry z celé země, kde lidé sledují volby na vysokoškolských kolejích, nebo třeba jak zatímco děti hrají hokejový zápas, tak rodiče namačkaní v jedné místnosti sledují televizi a jen tu a tam zkontrolují, co se děje na ledě.

Ve středu ráno skutečně ještě není definitivně jasno, ale už začíná být zřejmé, že se blíží vítězství George W. Bushe. V newyorské čtvrti Greenwich Village sedí v jedné kavárně pět mladých lidí, kteří vypadají už na první pohled smutně. „Víte, co teď udělám? Napíšu všem svým kamarádům v Evropě, že se jim omlouvám, že jsme tomu nedokázali zabránit. Bojím se, až teď se bojím teroristů, protože Bush je na nás poštve,“ říká mladík v brýlích a hledí přitom do kávy. „Ale nech toho, prostě tu bude další čtyři roky v čele země šílenec, ale on zase všechno udělat nemůže,“ namítá jeho kolega naproti. Jednapadesát procent Američanů ale tento názor nesdílí a zařídilo Georgi W. Bushovi vítězství.

Začít znovu

Až při naslouchání jejich bědování, které není nijak výjimečné, lze pochopit význam vstřícného projevu, který ve středu kolem druhé hodiny bostonského času přednesl John Kerry: „Dnes jsem hovořil s prezidentem Bushem… Byl to dobrý rozhovor, hovořili jsme o nebezpečí rozdělení naší země a potřebě, velké potřebě sjednocení, nalezení cesty k sobě… Já tomu chci pomoci. Vím, že to pro mé stoupence bude těžké, ale prosím vás, abyste se ke mně přidali.“

Je středa večer a v New Yorku vládne klid. Nikde nejsou demonstrace či jiné protesty. Každý probírá výsledky doma nebo s přáteli. Jednoznačný výsledek voleb naštěstí nezasadil další ránu americké jednotě.