Osm vražd - a co dál

Fotografie: Kresba Pavel Reisenauer

Pravděpodobnost, že se kdokoli v Česku stane obětí vraha mladšího patnácti let, je přibližně stejná, jako že ho zasáhne blesk. Ano, i kvůli osmi bleskům do roka stojí za to pořizovat si hromosvody a pojistit stavení proti požáru. Potíž je v tom, že vláda – zděšená letošním rekordním počtem dětských násilností (osm vražd, v předchozích letech nejvýš tři) – se teď zaměřuje jen na zločin a trest. Důležitější je přitom to, co bylo před zločinem a co přijde po trestu.

Pondělní tragédie v Hanušovicích na Šumpersku, při níž jeden osmák smrtelně pobodal druhého, dost možná ministra spravedlnosti jedině utvrdí v jeho záměru snížit trestní odpovědnost dětí z 15 na 14 let. Díky poplachu v médiích by mohl najít i velkou podporu mezi poslanci. Přitom tato „poslední kapka“ svědčí spíš proti zamýšlené změně.

Nechte ho být
Případ z Hanušovic zjevně nepatří do jednoho pytle s předchozími. Naopak upozorňuje, jak je nutné vážit slova o „malých vrazích“ a rozlišovat mezi nebezpečnými, nemocnými a nešťastnými. Novoroční vraždu školačky Barborky Němečkové v Kmetiněvsi spáchal (alespoň podle testů DNA) její spolužák, jehož později psychiatři diagnostikovali jako nekrofilního sadistu. Kněze v Třebenicích i stařenku v Olešnici zabily party, které přišly loupit – v prvním případě (možná i v druhém, to ještě není úplně jasné) pod vedením někoho staršího. Takto úskočná a zákeřná vražda se v Hanušovicích nestala, podle dosavadních informací snad souvisela se šikanou. Dosud vzorný školák se při výslechu zhroutil: víc neštěstí než zločin.
Při všem porozumění pro bolest, kterou cítí rodiče oběti, nelze v hanušovickém případě nemyslet také na pachatele. Právě tady mají smysl všechny paragrafy na ochranu nezletilých při vyšetřování. Právě tady je dobře, že zákon zakazuje zveřejnit školákovu tvář a jméno – má-li se mu jednou v budoucnu aspoň trochu usnadnit návrat do společnosti.

MF Dnes zákaz obešla aspoň otištěním upravené třídní fotografie. Přemýšleli editoři nad tím, k čemu to vlastně bude dobré?
V Rakousku, Maďarsku či Francii začíná trestní odpovědnost už před 15. rokem. Přesto hanušovický případ mluví spíš proti snižování dosavadní hranice. Pokud by kluka, který v afektu bodl jiného, poslal stát rovnou do vězení pro mladistvé, mezi starší a zkušenější delikventy, pak mu šanci na nápravu jedině ztíží.

Škromachův svět
Chcete, aby dětští pachatelé unikali spravedlnosti? ptají se v posledních měsících příznivci represe. Na sugestivní otázku jednoduchá odpověď: Oni jí neunikají. Už dnes soudy mohou uložit tzv. ochrannou výchovu pachatelům starším 12 let; v případě vážných zločinů typu vraždy dokonce musí. Jiná věc je, že se z výchovných ústavů často utíká (v posledních letech prchlo z pasťáků 40 % dětí). Ať tedy vláda zřídí jeden přísně střežený ústav pro ty skutečně nebezpečné. Ale tím nemůže debata končit.

Podle statistiky za poslední léta páchá trestnou činnost, převážně drobné krádeže, něco málo přes tisíc dětí ročně. Kdo se zajímá o jejich rodiny, kdo jim pomáhá? Podle oficiální vládní statistiky rapidně ubylo státních zaměstnanců, kteří se věnují práci s problémovými dětmi, za poslední dva roky asi o dvě stě lidí. To znamená, že na jednoho terénního pracovníka vychází 150–200 případů – při takovém poměru ani nelze čekat žádnou důkladnější práci. Když se ministra sociálních věcí nedávno zeptaly Hospodářské noviny, proč na tento úkol nenajme víc lidí, zaznělo vysvětlení vpravdě škromachovské: „V době, kdy stát snižuje počty státních zaměstnanců, by to byl návrh z jiného světa.“ Není jisté, zda do světa, v němž žije ministr Škromach, pronikne jiný návrh, ale zkusme to: zdaleka nejlepší by bylo, kdyby stát vypsal na tuto službu výběrové řízení. Neziskové organizace by patrně dovedly pracovat s rodinami lépe – možná i levněji – než Škromachova sociálka.

A ještě jedno číslo je třeba stále připomínat. Ročně se v Česku odebírá z rodin kolem 4000 dětí. Skoro polovina jich končí v kojeneckých ústavech, ostatní v dětských domovech. Nejde přitom jen o děti týrané a zneužívané (tam je to samozřejmě na místě), většina byla takto sebrána z rodin, které se úřadům zdály jen příliš chudé. Ne všichni dětští kriminálníci jsou z děcáků; ale většina ano. Doporučení psychologů přitom zní: pokud možno neodebírat, a když už, pak alespoň děti svěřit pěstounům než poslat do ústavu. Lepší výchovné prostředí než rodinu ještě nikdo nevynalezl.

Ale kde končí?
Co stát dělá pro mladistvé a dětské pachatele po skončení trestu? Zatím nic. Nedávná reportáž Respektu pátrala například po bratrech Štarmanových, kteří před osmi lety chtěli z nudy zabít čtyřměsíční batole (bylo jim 10 a 8 let). Dnes žijí v problematických podmínkách u příbuzných, aniž by jim a jejich blízkým stát přes svou armádu odborníků přispěl pomocí či radou. V Británii jsou dětští pachatelé vražd doživotně pod dohledem probačních úředníků, ovšem mají také změněnou identitu, aby dostali novou šanci.

Právě to soustředění jen na tresty je na celé debatě o dětské kriminalitě nejvíc deprimující. Až se za rok někdo zeptá politiků, co udělali pro to, aby pachatelů bylo co nejméně a co nejvíc se jich vracelo do běžného života, odpovědí: snížili jsme trestní odpovědnost.

Pokud ministr Němec svou změnu prosadí, pak se jistě změny dočkáme. Zločinci už nebudou posílat loupit čtrnáctileté, ale desetileté.