Nepochopený antiromantik Janáček

Brněnské nakladatelství Atlantis vydává po delší odmlce další knihu Milana Kundery, který žije od roku 1975 v Paříži. Dvě eseje a jeden rozhovor z let 1991 až 2004 jsou věnovány skladateli, kterého autor celý život propaguje a na němž se učil moderní hudební skladbu, jíž se inspiroval i při literární tvorbě. Jak už to u Kundery i jiných významných spisovatelů bývá, všechny tři texty mají značný přesah. Nejde v nich rozhodně jenom o Janáčka. První esej nese název Hledání přítomného času a její páteří je Kunderův věčný zápas s konvenční morálkou, která banalizuje umělecká díla. Hudba Leoše Janáčka a povídka Kopce jako bílí sloni Ernesta Hemingwaye se mu stávají podnětem k dalšímu kolu urputně zaťatého boje s kýčem, lyrismem a romantismem v nás, tedy s jevy, jejichž vinou se „racionalita ocitla na straně zla a instinktivnost na straně dobra“.

Nejpamátnější české ostudy

V první eseji věnuje autor pozornost především kýčovité interpretaci. Připomíná pražského dirigenta a šéfa opery Kovařovice, který roku 1916 uvedl Janáčkovu Její pastorkyni (dvanáct let po brněnské premiéře) ve vlastní úpravě, v níž změnil instrumentaci, mnohá místa vyškrtal a k závěrečnému intimnímu zpěvu připojil žestě, tedy mnohokrát použité klišé. Kovařovic Janáčkovo dílo poškodil, nešlo však – stejně jako v případě banální interpretace Hemingwaye jistým americkým profesorem – o nějakou osobní zvrhlost. Svody k banalizaci přicházejí podle Kundery z hlubin…