Otázka za tisíc dolarů

„Těžko bych mohla dělat pátrací žurnalistiku, kdyby se mí informátoři nemohli spolehnout, že je budu chránit. Proto jejich identitu musím krýt a budu ji krýt.“ Takto před deseti dny vysvětlila reportérka The New York Times Judith Millerová, proč nebude vypovídat před federálním soudem. Vaše důvody chápu, opáčil soudce Thomas Hogan, ale vzhledem k vážnosti věci půjdete do vězení až na

18 měsíců za pohrdání justicí. Minulý týden ve stejném případu stejně ztrestal reportéra časopisu Time Matthewa Coopera. Jejich noviny budou po tu dobu platit 1000 dolarů denně, ledaže zodpoví, kdo byl informátor. Má smysl o tom psát v Česku, kde snahy policie a BIS mámit z novinářů jména zdrojů měly dosud spíš legrační podobu? Snad ano – kvůli poučné důslednosti obou novinářů. Chránit zdroj je staré profesní pravidlo a má hlubokou logiku: vždyť kolik lidí by jinak mělo odvahu informovat tisk o tutlaných špatnostech? Na případu Millerové a Coopera je zajímavé, že naopak cizí špatnost kryjí.

Loni v létě jeden bývalý americký velvyslanec kritizoval Bushovu administrativu a CIA, že nafoukly hrozbu iráckých zbraní hromadného ničení; vzápětí kdosi z vlády zlomyslně upozornil novináře, že diplomat nemá co mluvit, když jeho manželka je sama agentkou CIA. Ovšem prozrazení špiona se trestá 10 lety vězení. Millerová i Cooper znají zákon a jméno agentky v článku nenapsali (to udělal jiný zasvěcený novinář). Stejně důsledně ale kryjí i svého informátora; proti rozsudku se…