Malá dokumentární revoluce

Návštěvu kina si divák dosud spojoval především s hraným filmem, časy se ale rychle mění. A nejde jen o Michaela Moora, jehož kontroverzní dokumenty v biografech na celém světě suverénně soupeří s hranou produkcí. Také u nás distributoři (včetně specialistů na komerci) nasazují do kin stále více především českých dokumentů, jejich návštěvnost roste a ohlas v médiích je víc než slušný. Vytváří se tak zajímavý paradox: zatímco distribuce hraných filmů zůstává v Česku na rozdíl od okolních zemí nudná a konzervativní, nabídka dokumentů se může směle měřit s kinematografickými velmocemi typu Francie.

Český sen

Český dokument prošel po roce 1989 bouřlivým vývojem. V době, kdy na katedře hrané režie na FAMU stále působili ostřílení „televizáci“ (Dušan Klein a další), představovala katedra dokumentu díky rozsáhlé porevoluční obměně pedagogů osobitější alternativu hrané režii. Studenti si mohli vybírat mezi takovými režiséry jako Jan Špáta a Olga Sommerová, Pavel Koutecký a Helena Třeštíková, a nebo Karel Vachek, jehož vliv začal posléze dominovat. Dobré produkční zázemí poskytla Česká televize ve spolupráci s nezávislými producenty, jako jsou společnosti Film a sociologie nebo Febio. Nebylo tedy zas až tak důležité, aby byl dokument komerčně úspěšný.

Zdálo by se, že díky finanční krizi v České televizi nastane minimálně útlum dokumentární tvorby. Opak je pravdou. Režisérům se podařilo získat si přízeň distributorů a v poslední době se v…