Jak se žije penzistům

Zaujal mne příspěvek Daniela Münicha Stát vyhání penzisty z práce (Respekt č. 39/2004) už jenom proto, že sama jsem vstoupila do této věkové kategorie a užívám si vše, co je s tím spojené. V závěru mé pracovní kariéry jsem měla tři roky po sobě uzavřenou pracovní smlouvu vždy na jeden rok (smlouva mi končila každý 31. říjen).

Po uzavření nové smlouvy následovalo několik měsíců pracovní i psychické pohody, s nástupem jara pak přibývalo nervozity a obav. Mimo jiné to přineslo nutkavé porovnávání s mladšími kolegy ve směru pracovní zdatnosti a výkonnosti, narůstání pocitů vlastní nedostatečnosti, ztráty sebevědomí s neustálým zkoumáním svých pracovních schopností a neschopností, ale i třeba vlastní společenské atraktivity.

Místa pro uklízečky

K tomu pak přistupovalo uvědomování si takových obecných společenských postojů, jako že pracující důchodci zabírají na trhu práce místo absolventům škol, mladým lidem vůbec a všem nezaměstnaným obecně. Jak píše ve svém příspěvku Daniel Münich, přesvědčení, že jedni berou práci druhým (v tomto případě staří mladým), je ve společnosti skutečně zakořeněno a v konkrétních případech pak dostává i výrazný morální náboj. Pracující člověk důchodového věku – nemusí být ještě „prduchem“, jak se sami pracující důchodci nazývají – tak působí v pracovním…