V tom, co děláme, je dávka svobody

Rámeček

JANA HRADILKOVÁ se narodila v roce 1959. Vystudovala gymnázium, v 80. letech navštěvovala neoficiální přednášky tzv. podzemní univerzity a pracovala v anglické knihovně. Po roce 1989 se podílela na založení první nevládní organizace Gender Studies, po třech letech odešla pracovat na rok do kravína. Poté se stala koordinátorkou americké nadace Ašoka, které finančně podporuje novátorské projekty. Dnes pracuje ve sdružení Berkat, které se zabývá přátelskou výpomocí a podporou svépomoci v oblastech devastovaných terorem a válkou – konkrétně v Čečensku a Afghánistánu. Začátkem září dostala cenu Prix Irene, která je udělována lidem za „účinný a originální přínos k tvorbě míru mezi lidskými skupinami“.

Konec rámečku

Před dvěma týdny jste dostala „Prix Irene“. Kdybyste ji dávala sama sobě, za co by to bylo?

Myslím, že tu cenu jsem dostala za potřebu dávat lidi dohromady. Nakazit je zvědavostí, potřebou konat a naučit je nemít strach, z toho, co je očividně strašlivé. Nemít strach ze změny pohledu na svět, ve kterém žijeme. A ten svět není strašlivý jenom ve válce – tam je to nejotevřenější a nejviditelnější, skrytě zlý je i pažravý svět kauflandů a baumaxů a takzvaně nutných podmínek k životu, který dělá z lidí lhostejné roboty.

Mezi dvěma ohni

Co vás přivedlo k práci v sociální sféře?