Otec a syn Svěrákovi rozvířili v poslední době svůj idylický mediální obraz nečekaně otevřeným doznáním: pohádali se prý nad scénářem plánovaného filmu Vratné lahve. Syn Jan jej pokládá za slabý a nechce podle něj točit, otec Zdeněk se naštval a úspěšná rodinná spolupráce, která Česku vynesla jediného porevolučního Oskara, zdá se, končí. S představou, že poškorpení filmaři jej nechají nahlédnout za jinak neprůstřelnou fasádu svého „laskavého úsměvu“, tak vyráží divák do kina zhlédnout nový celovečerní dokument Tatínek, který režisér Jan o svém otci nedávno natočil. Jenže u Svěráků se nic nejí tak horké, jak se uvaří.
Panu učiteli s láskou
Snad za to může tradice J. A. Komenského, každopádně je pozoruhodné, že český kulturní divák zbožňuje takové osobnosti, u nichž se kumštýřství, humor a „životní moudrost“ snoubí s jistou didaktičností. (Sex-appeal ani provokativnost nejsou na rozdíl od jiných národů vyžadovány.) Zdeněk Svěrák je toho dokladem – až do 60. let se živil jako češtinář na základní škole, v jemně ironické a přiznané formě cítíme pana učitele za jeho divadelním i osobním projevem. Snad jen Marek Eben, jehož dikce je ovšem podobná, se ve sféře šoubyznysu těší podobně široké přízni ne pro své dílo či činy, ale proto, jak „dobrý a moudrý“ se to zdá být člověk. To neznamená, že Zdeněk Svěrák za sebou nemá zajímavé dílo a život,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
