Blahoslaven buď Karel

Kolik světců dnes chodí mezi námi? Z počínání dnešní hlavy katolické církve vyplývá, že jich žije a žilo mnohem víc, než si předtím lidé mysleli. Dříve bylo svatořečení či blahoslavení velkolepá událost, k jaké docházelo jednou za pár let. Za pontifikátu Jana Pavla II. se ceremonie opakuje několikrát do roka. Tak i tuto neděli přibude další pětice blahoslavených, mezi nimi poslední rakouský císař Karel I. či německá mystička Anna Kateřina Emmerichová, jejímiž krvavými spisky o umučení Krista se při natáčení svého posledního kasovního trháku nechal inspirovat Mel Gibson.

Mnozí katolíci, zvláště tradiční, viní Jana Pavla II., že roztáčí „hyperinflaci svatosti“ a že původní pojem víceméně vyprázdnil. Je to přehnaná příkrost. Pohled se dá otočit: svatý už není nedosažitelný superman, naopak – příkladem pro ostatní (neboť tak jsou dnes svatí chápáni) se může stát prakticky každý, kdo prožil úctyhodný život. Někdejší úzkou skupinu světců, převážně z řad vysokých hodnostářů a duchovních, rozšířil Jan Pavel II. o řadu obyčejných mužů a žen.

Odmytizování svatosti má svá úskalí. Ze slavnosti se zjevně stal i nástroj vatikánské politiky. Jako se počátkem 90. let svého světce dočkali Romové, stejně tak Vatikán čas od času chce uspokojit i konzervativní křídlo: příkladem může být před časem blahoslavený „neomylný“ papež Pius IX., proslulý odporem ke svobodě vyznání i svědomí, či svatořečený Španěl Josemaría Escríva de Balaguer, zakladatel…