Ráj ve stínu apokalypsy

Člověk žil původně v ráji, na vymezeném místě, jež mu určil Hospodin, teprve později byl vyhnán do labyrintu světa. Reminiscence ráje, chráněné lokality, kde bylo člověku dobře, se nejčastěji ozývají v souvislosti s dětstvím a mládím a od dob, kdy je Božena Němcová vtělila s mýtotvornou silou do své Babičky, patří i v české literatuře k trvalému repertoáru. Vzpomeňme namátkou na Poláčkovu knížku Bylo nás pět, povídky Oty Pavla, Škvoreckého Prima sezónu nebo Hrabalovo Městečko, kde se zastavil čas. K této lokálně orientované linii české literatury nyní přispěl svérázným dílem Heinz Jakob Tauber. V memoárové mozaice Atlantida holíčských Židů evokuje s něhou, porozuměním, ale občas i s drastickým humorem život souvěrců v malém a navenek fádním městečku Holíč na východním břehu řeky Moravy. Přestože autor vyrůstal v prostředí, kde se mluvilo zvláštním německým dialektem, sepsal své vzpomínky neobyčejně bohatou a probarvenou češtinou, která z nich činí pozoruhodné slovesné dílo.

Všichni dobří rodáci

H. J. Tauber se narodil ve Vídni, vyrůstal na Slovensku, za války bojoval v československé zahraniční jednotce britské armády v Africe, Anglii i Francii. Studia medicíny dokončil v Praze a dalších jednadvacet let působil jako obvodní lékař v Benešově nad Ploučnicí – až do jara 1968, kdy přesídlil do Izraele.

Dedikace knihy „vnukům svých vnuků“ navozuje dojem…