Sedmatřicetiletý výtvarník Jiří Černický, laureát Chalupeckého ceny za rok 1998, se dočkal první monografie. Kniha s tajemným názvem Videus zahrnuje jeho tvorbu od poloviny 90. let a kunsthistorik Tomáš Pospiszyl ji v předmluvě označuje jako „příručku umělecké fikce v šesti kapitolách“.
Rozdrcené Sony
Termín fikce je v Černického díle klíčový. Tento umělec chápe realitu jako poddajný materiál, jehož významy se dají libovolně překrucovat, otesávat a doplňovat, až se skutečnost mění v pouhé zdání a smyšlenka v ověřitelný fakt. Ve výsledku jsou ovšem stejně nejednoznačná i poselství, která Černický svými pracemi společnosti předává.
Pokud bychom tvorbu tohoto umělce hodnotili v kategoriích jednotlivých výtvarných technik, jimiž se vyjadřuje (malba, plastika, videoart, fotografie), bude se nám jevit jako autor nesporně efektních artefaktů, jejichž řemeslné provedení se blíží preciznosti výrobků spotřební kultury. Povrch či vzhled jeho děl je podobně lákavý, podobně dokonalý. Není to náhoda, Černický nazývá dominantní část své tvorby z posledních let sociálním designem: „Zajímá mě práce se sofistikovaným jazykem designu, který byl uzpůsoben k tomu být globálně, masově srozumitelný. V důsledku mě však nezajímá praktičnost jeho využití, ale spíše možnost propašovat k tradičním uživatelům designu témata a informace, o které by jinak neměli zájem.“ Autor si…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu