Klášter stokrát jinak
Zvláštností středoevropského prostoru je, že všechno nakonec funguje jinak či více způsoby, než se původně zdálo. Hospoda by měla být charakteristickým profánním zařízením teoreticky určeným zejména k obžerství. Ale býval to často také sociální střed obce, místo uzavírání obchodních smluv a divadelních představení. Podobné je to s kláštery.
Zvláštností středoevropského prostoru je, že všechno nakonec funguje jinak či více způsoby, než se původně zdálo. Hospoda by měla být charakteristickým profánním zařízením teoreticky určeným zejména k obžerství. Ale býval to často také sociální střed obce, místo uzavírání obchodních smluv a divadelních představení.
Podobné je to s kláštery. Podle tradičních představ by se v nich měli mniši – v závislosti na řeholi – buď modlit a bičovat, anebo právě naopak pálit kontušovku a stáčet víno. Kláštery však také byly knihovnami, alternativními diskusními kluby a technologickými centry, jimiž do vzdálených zemí, jako jsou Čechy, přicházely železné hamry, jabloně a brambory. Kláštery zkrátka vždy byly globalizovanými, nadnárodními institucemi, takže patřit v 16. století třeba
k jezuitům, jejichž kontakty sahaly k indickým jogínům, malajským králům i do čínského uzavřeného města, znamenalo něco podobného jako dnes být na internetu. V tomto prostředí člověk mohl žít nejenom ve zbožnosti, ale také ve světě globálních politických, vědeckých a kulturních plánů. Kláštery jsou pochopitelně především věcí církve, ale jejich význam je širší. Podívejme se proto, jak se to dnes s nimi na našem území má.
Klášterní Kulturkampf
Historie průměrného českého či moravského kláštera se dá zjednodušit do několika vět: byl založen ve středověku, šestkrát vyloupen, třikrát spálen,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu