Všední den po posvícení

Před dvěma roky se prvotina tehdy třiadvacetileté Petry Hůlové Paměť mojí babičce stala prvořadou literární událostí. Provázel ji mimořádný zájem tisku, v anketě Lidových novin byla vyhlášena „knihou roku“ a v nakladatelství Torst ji dnes pokládají za nejprodávanější titul své historie. K příčinám úspěchu možná patřilo i to, že se autorka vzdálila od českých reálií až do Mongolska. Našla tam nejen exotický kolorit, ale také scénu pro univerzální drama, které se věčně rodí z napětí mezi lokalitou a globalitou, citem a rozumem, tradičním řádem a dynamikou civilizace. Mladá autorka prokázala nevšední literární nadání, ale vskutku jedinečný byl výchozí nápad, s jakým se dá těžko přijít podruhé. Ve vzduchu tak zůstávala otázka, zda najde podobně atraktivní aranžmá i pro druhou knížku a jestli ho bude hledat zase někde v dálavách. Odpovědí je novelka Přes matný sklo, kterou v minulých dnech vydal opět Torst. Hůlová se v ní zjevně nepokouší zopakovat předchozí vypravěčský výkon. Skoro se zdá, jako by si schválně snížila laťku a seběhla z hlavní literární trati někam zpátky mezi dorostence.

Záhadné selhání

Druhá knížka Petry Hůlové nese všechny znaky slibné prvotiny. Je sympaticky skromná, působí opravdově, ale ničím světoborným na první pohled nepřekvapí. Zachycuje celkem běžné okolnosti několika českých osudů a klade přitom lyrický i kritický důraz na problémy dospívání a…