„A jestli někdo z vás vysloví, že by se ti živočichové, z nichž nikdy slušný člověk nebude, měli utrácet, přidám se k vám.“ Takhle Ludvík Vaculík v Lidových novinách (14. 9.) navrhuje, co bychom měli dělat s vraždícími dětmi. Mohlo by jít jen o další fašistický úlet mudrujícího spisovatele, jenže tohle volání po ráně do týla bohužel českou debatu o dětském zločinu vcelku výstižně korunuje.
K nezletilým vrahům se čeští politici i část intelektuálů postavila podobně jako k teroristům: je to zlo, které musíme eliminovat a potrestat, jeho příčiny nás ovšem zajímat nemusejí. Jak jinak si vysvětlit, že návrh ministra spravedlnosti Pavla Němce se točí výhradně kolem snížení hranice trestní odpovědnosti, když kauza ubodání stařenky v Olešnici jasně signalizuje jiné problémy? Většina z šestice vraždících dětí pocházela z rozvrácených, sociálně slabých rodin, vyrůstala v dětských domovech a výchovných ústavech (stejně jako jejich rodiče) a patřila k romské menšině. Odborníci dávno poukazují na to, že současná podoba ústavů vychovává citové deprivanty a dětem, které si přinesou trauma z domova, nedokáže pomoci. Stát ji ale zatvrzele odmítá nahradit levnějším a pro vývoj dítěte mnohem zdravějším systémem pěstounské péče. Nedokáže ani účinně pomáhat narušeným rodinám, naopak se vyžívá v masovém odebírání dětí. A ve chvíli, kdy odchovanci děcáků vezmou do rukou nůžky a vraždí, se tentýž stát zmůže pouze na volání: zavřete je do kriminálu o rok dřív.
Zločin, ani…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
