Dělo na německé vrabce

Píše se září 2004 – téměř šedesát let po druhé světové válce – a srdce starého kontinentu jako by se pomátlo. Před deseti dny odhlasoval polský Sejm rezoluci, která vyzývá Německo ke splátkám válečných reparací. A o pár dnů později prohlásil český senátor Daniel Kroupa, že Američané by se neměli vojensky stahovat z Německa – protože jejich odchodu Berlín využije k revizi poválečného uspořádání Evropy.

Co o tom soudit? Hrozí nám více mezinárodní terorismus, nebo spojenci z NATO a EU? Soudě podle klidu ve Varšavě i Praze by si člověk pomyslel, že hrozba al-Káidy je ve srovnání s Němci téměř bagatelní. Že prožíváme jakési déja vu po šedesáti letech.

Odkud míří hrozba

Žijeme v době, která si připomíná šedesátá výročí spjatá s válkou – vylodění v Normandii, varšavské povstání, osvobození Paříže, Slovenské národní povstání, brzy bude následovat dukelská operace. Ještě dnes žijí pamětníci všech těchto dějinných událostí a vznášejí své připomínky. Ano, hitlerovské Německo bylo strůjcem největší historické tragédie Evropy. Jenže právě tak žijí pamětníci Roberta Schumana a Jeana Moneta, dvou otců-zakladatelů projektu spojené Evropy, kteří ho rozvíjeli právě za války – v alžírském exilu při vědomí toho, že není jiná alternativa než porazit Hitlera, leč zároveň se vyvarovat zkušeností po první světové válce. Že je nutné překousnout staré resentimenty, smířit Francii s Německem, a tím položit základy nové Evropy. A stalo se…