Tajný kšeft za 300 miliard

Právě probíhá třetí vlna privatizace státního majetku. K mání jsou dluhy podnikatelů převedené během posledních šesti let ze státních bank na státní Konsolidační agenturu a jde o víc než tři sta miliard korun. Zatímco první dvě vlny privatizace v devadesátých letech, kdy se prodávalo pomocí kuponů, vzbuzovaly obrovský zájem veřejnosti, nyní se vše odehrává utajeně ve skrytu kanceláří. Úřednický poklid ale ruší jedna věc: zájem komisařů Nejvyššího kontrolního úřadu a BIS. Obě instituce mají podezření, že se ve „třetí vlně“ odehrává velký podraz. A že jeho účty má zaplatit bytost zvaná daňový poplatník.

Výnosnost sedm procent

„Jde o velké peníze, skoro polovinu rozpočtu, a je neuvěřitelné, jak s nimi stát nakládá,“ říká členka kolegia Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Jana Krejčová, která letos vypracovala analýzu některých obchodů České konsolidační agentury s dluhy. „Agentura se chová jako spekulující překupník, jde jí jen o okamžitý zisk, bez ohledu na to, jak tohle hospodaření odnese státní kasa a vlastně my všichni.“

Podle zprávy NKÚ z konce letošního července skončily v Konsolidační agentuře dluhy za minimálně tři sta třicet miliard korun (o jejich vzniku a osudech viz rámeček na str. 15). Šestnáctistránkový elaborát Jany Krejčové o tom, jak se úřad o tyto peníze stará, je velmi depresivní četba. Samozřejmě, NKÚ nevznikl proto, aby chválil, ale aby hledal chyby v hospodaření se státním majetkem. Tím víc je zarážející, že jeho ostrá kritika práce Konsolidační agentury nezaznamenala prakticky žádnou odezvu nejen u politiků, ale ani u veřejnosti. „Česká konsolidační agentura funguje bez dohledu. Její zřizovatel – ministerstvo financí – neprovedl za dobu její existence žádnou kontrolu. Jen formálně podepisuje doklady, nereaguje ani na zřejmé chyby, jako je například totální absence stanovisek politické dozorčí rady k průběžným zprávám o hospodaření,“ čteme například ve zprávě. „Agentura nezvolila nejvhodnější způsoby nakládání s pohledávkami a často neměla ani přehled o jejich skutečné hodnotě. Agentura nikdy nezveřejnila přehled pohledávek ve svém portfoliu, ani to, jak s nimi naložila.“ Odpovědí kompetentních politických reprezentantů zatím – jak uvidíme níže – bylo jen pár jednoduchých frází typu „s hodnocením nesouhlasím, všechno je naopak v pořádku“.

Z celkového třísetmiliardového balíku dluhů už agentura víc než polovinu prodala: za 220 miliard korun v pohledávkách inkasovala asi sedmnáct miliard na hotovosti. Druhé číslo je pouhý odhad vycházející z kontroly NKÚ: při prověrce prodaných pohledávek za sto dvacet miliard korun zjistil úřad „výnosnost“ osm a půl miliardy, tedy necelých sedm procent. Pokud se budou pohledávky prodávat ve stejném poměru i nadále, skončí činnost ČKA v roce 2007 ztrátou zhruba tří set miliard korun. Stát samozřejmě bude dále s touto částkou pracovat, už dnes vydává na ztráty agentury dluhopisy, takže může celkový propad snížit, ale konečný důsledek je už zřejmý. Bankovní socialismus devadesátých let, podvodné úvěry a současné hospodaření České konsolidační agentury zaplatí daňový poplatník z generace dnešních dětí. „Dluhy v portfoliu agentury jsou velmi často nevymahatelným brakem,“ tvrdí bývalý šéf agentury, původně auditor ve zkrachovalé Agrobance Pavel Řežábek. V čele agentury stál od jejího vzniku až do letošního února, tedy v době, kdy se prodala zásadní masa majetku. Zpráva NKÚ má ale na výnosnost těchto obchodů jiný názor. Dokud se dluhy prodávaly individuálně, po jednotlivých kusech, získala agentura za třiadvacet miliard údajného „braku“ přes čtyři miliardy korun – tedy skoro osmnáct procent jejich hodnoty. Ale v roce 2002 agentura „kvůli urychlení prodeje pohledávek“ zvolila nabídku v blocích: zatím jich prodala třináct ve výši 190 miliard a výtěžnost, jak už bylo řečeno, klesla na bezmála třetinu. Změnu navrhla po volbách a nástupu Špidlovy vlády dozorčí rada složená ze zástupců všech politických stran, kromě komunistů. „S tou strategií souhlasilo i ministerstvo financí. Konsolidační agentura je instituce, která do ekonomiky nepatří, a je nutné ji rychle zrušit a tím pádem se rychle zbavit dluhů,“ říká současný člen dozorčí rady Pavel Pešek (US).

Prodej v blocích ovšem přivedl na scénu jednu hrozbu: že si totiž dluh za zlomkovou cenu odkoupí od státu či od překupníka ten, který kdysi škodu sám napáchal, a zbaví se tím závazků de facto za hubičku. „Náš úřad není policie a nemůže sledovat cestu vymáhaných a prodávaných dluhů,“ vysvětluje autorka zprávy NKÚ Jana Krejčová. „Takže nevím, jestli končí u původních dlužníků. Ale můžu říct, že současný způsob prodeje dluhů je velmi nepřehledný, nehledě k tomu, že prodej v blocích, kde jsou často stovky pohledávek, nemůže vést k nějaké konsolidaci ekonomiky podniků, ale kupec s nimi dál obchoduje a neexistuje kontrola, kde pohledávka skončí.“ Takže závěr: „Agentura nedokázala dostatečně a logicky vysvětlit své kroky,“ řekla Jana Krejčová na tiskové konferenci ke zprávě NKÚ. „My máme právo kontrolovat jen účty a můžeme konstatovat netransparentnost práce ČKA. Je věcí vlády, jak s našimi informacemi naloží.“

Na tomto místě je vhodný čas k malé odbočce: konsolidační agentura českého typu je ve světě docela ojedinělá záležitost. Podobná vznikla v devadesátých letech v Jižní Koreji, dnes prodává dluhy běžně za osmdesát procent jejich hodnoty. Jak je to možné? „Hlídali jsme si prodej, dluhy se prodávaly jednotlivě, zájemcům, kterým šlo ne o spekulaci, ale o to dát do pořádku zadlužený podnik. A hlavně jsme hlídali, aby dluhy nekoupil dlužník, koupě dlužníkem je naprosto jasná cesta, jak zlikvidovat trh s pohledávkami,“ řekl šéf korejské agentury Hong Kim před třemi lety českému tisku. Jeho tuzemské protějšky ale ta zkušenost a úspěchy nezaujaly. „To nejde srovnávat, dokud nevíte, jaké pohledávky vlastně prodávali,“ říká předseda dozorčí rady Vlastimil Tlustý. Ale jaké pohledávky vlastně Korejci prodávali, neví, nezajímal se o to. „Nemám o tom žádné informace,“ říká stroze. Poslanci strážící veřejný majetek v agentuře přitom za úkol dohlížet na výhodnost obchodů dostávají od daňového poplatníka odměnu skoro sto tisíc korun. Kromě této lhostejnosti se dá ale příběh Konsolidační agentury a její péče popsat také na několika konkrétních osudech svěřeného majetku.

Hospodařit jako Charouz

Malý paneláček na okraji švýcarského Curychu ukrývá v přízemí kancelář velikosti krámku s potravinami, jakých jsou na pražských sídlištích desítky. Tady v ní ale místo hokynáře sídlí firma s podivným názvem zur.ch SA – do letošního června (poté ji vystřídal další majitel s kanadskou adresou) jediný akcionář české společnosti Saconia CZ, která dnes spravuje důležitou část majetku Antonína Charouze, muže, po jehož podnikání zůstaly v českých bankách dluhy ve výši skoro šesti miliard korun. A všechny nakonec pro nedobytnost skončily v trezorech České konsolidační agentury. „Ne, nikdo tu není, ani by se s vámi nikdo nebavil,“ říká sekretářka za dveřmi s tabulkou zur.ch SA. Na otázku, jestli firma reprezentovaná dvěma lidmi opravdu spravuje majetek Antonína Charouze, jen krčí rameny a stejně tak zůstává bez odpovědi i dotaz, čím se vlastně firma zabývá. To ví prý jen šéf, švýcarský občan Martin Hidegh, a ten je zrovna v zahraničí. „Zkuste mu zavolat za týden,“ říká sekretářka. Ale telefon pak nikdo nebere. Martin Hidegh je člověk, který by mohl vnést světlo do toho, jak Charouz uklidil svůj majetek přes evidentně nastrčenou firmu do zahraničí. Co to je za firmu, není možné zjistit. A jak uvidíme za chvíli – nic o něm neví, nebo nechtějí nic říct dokonce ani hlavní aktéři šestimiliardového charouzovského dramatu – samotný Charouz, ČSOB a Konsolidační agentura.

Příběh rekordního, beztrestně nezaplaceného dluhu Antonína Charouze je hotové mistrovské dílo v proplétání neprůhlednosti. Proto jen zběžný popis. Před deseti lety si Charouz, bývalý automobilový závodník, který získal od firmy Ford výhradní právo dovozu jejích aut do České republiky, půjčil u IPB dvě miliardy korun na koupi Vojenských staveb. Jakmile podnikatel firmu koupil, vyměnil její akcie s bankou za akcie samotné IPB – a tímto obchodem, jehož výhodnost pro banku byla a je dodnes logicky nepředstavitelná, se podnikatel dostal do nitra bankovního domu. Odtud pak přes jeho firmy odteklo v úvěrech na různá konta přes sedm miliard korun. Půjčoval si na svou sázkovou kancelář, na firmu spravující hokejový klub Sparta, ale hlavně na firmu Charouz Group, která zastřešovala jeho dvacet osm firem. A „lev ve světě financí“ (jak si IPB nechávala říkat ve drahých televizních reklamách) půjčoval a půjčoval a bylo mu úplně jedno, že podnikatel nic nevrací. Tehdejší šéfy podniku Jiřího Tesaře a Radovana Procházku nebylo možné sehnat, aby vysvětlili, jak je možné, že finančnímu domu nevadily takové ztráty. Ale pro jejich bankovní dům to bylo příznačné, po pádu banky zůstaly dluhy přes sto miliard korun. Když pak v roce 2000 převzala od státu krachující IPB Československá obchodní banka, začala hledat řešení, jak od neplatiče získat aspoň část peněz nazpět, a začala s dlužníkem jednat. „Chtěli jsme tak zachránit, co se dalo,“ tvrdili tehdy představitelé banky. ČSOB proto založila s Charouzem firmu Redemptor, kam měla být převedena většina Charouzových podniků tak, aby banka dostala majoritu, a mohla hospodařit a pomalu z výnosů dluh umořovat. Jenže Charouz se poté dohodl s Konsolidační agenturou, založil vlastní firmu Prefektor, na kterou začal s vědomím agentury převádět majetek. Firma poté několikrát změnila název i majitele, ale pod její křídla bylo postupně převedeno několik Charouzových firem – z těchto firem převedl své dluhy na jiné společnosti. Zjednodušeně řečeno, oddlužoval firmy, které měl pod kontrolou, a dluhy nechával na svých společnostech, které si od bank půjčily nejvíc. Dluh převzala poté Konsolidační agentura a ČSOB se začala s Charouzem o majetek soudit. Hlavním správcem majetku nezadlužených firem byla donedávna Saconia CZ, a jejím majitelem zase byla společnost s názvem zur.ch SA, neboli podivná kancelář v Curychu, o níž se tuzemští představitelé bezpečnostních složek domnívají, že je jen Charouzovým bílým koněm, kam schovává majetek před možnou exekucí tuzemských úřadů (například svoji obří administrativní budovu v Praze na Těšnově a další).

Policie transakce prověřuje, ale zatím Charouze neobvinila. Obchody se dějí za souhlasu České konsolidační agentury, která ztrácí převáděný majetek z dohledu. Mimochodem, předseda dozorčí rady ČKA Tlustý tvrdí, že ČSOB si prostě chtěla na úkor státu urvat nějaký majetek, že neví nic o žádných převodech majetku, a že na dluh Charouze už má agentura kupce – víc ale prozradit nemíní. Chce-li člověk nahlédnout za fasádu těchto nejasností a zjistit nějaké vysvětlení, nastane zdejší obvyklé martyrium: všichni mlčí a mlží. „O smlouvách s panem Charouzem nesmíme mluvit,“ říká tiskový mluvčí agentury Jiří Pekárek na otázku ohledně Charouzových dluhů. „Jde o obchodní tajemství.“ Více není možné dostat ani z ČSOB. „Jde o bankovní tajemství, a navíc vedeme s firmami pana Charouze řadu soudních sporů, takže se nemůžeme vyjádřit,“ říká mluvčí banky Pavel Hejzlar. A sám Antonín Charouz? Kupodivu je velmi jednoduché ho zastihnout na telefonu v jeho sídle na Těšnově. „Jak jsou vypořádávány mé dluhy, vám neřeknu. Není to ještě ukončeno,“ říká hned po úvodních pozdravech a představení. K převodu podniků na švýcarskou firmu říká: „Proč bych měl hovořit o svých obchodech? Neznám vás.“ Nicméně nabízí, že se po návratu ze zahraniční cesty koncem září bude ochoten sejít. „Ale asi vám nic neřeknu,“ dodává. Jeho dluhy prošetřuje policie v souvislosti s pádem IPB. „Je to rozsáhlý případ a nebudu o něm informovat,“ zakončuje typickou českou sérii šéf speciálního policejního odboru Jiří Pálka.

Tajemství

Ale pozor! Čachry s majetkem pořízeným za nepochopitelně nevymáhané dluhy se ani zdaleka netýkají jen velkých kombinátorů české ekonomiky, jako byl Antonín Charouz, Chemapol nebo třeba Lubomír Soudek a Škoda Plzeň. Například malá zlínská firma Vial si ve druhé polovině devadesátých let půjčila u Komerční banky tři sta milionů korun a nedokázala je pravidelně splácet. „Byla to chyba, koupili jsme zastaralé stroje, podnikání nešlo, jak jsme mysleli, a vznikl problém,“ přiznával tehdy šéf firmy Jiří Vyoral.„Snažili jsme se s bankou dohodnout na novém splátkovém kalendáři, ale ta předala dluh agentuře a ta se s námi nebaví,“ tvrdil Vyoral před třemi lety. Komerční banka si prostě vyhodnotila firmu Vial jako rizikovou, která splácí nepravidelně, a předala dluh státu. Jaká je situace dnes? Majitelé poslali firmu Vial do konkurzu, založili novou firmu Veta, která si halu a stroje původní společnosti pronajala, a výroba jede dál a dluh zůstává na bedrech zkrachovalé Vial, takže de facto státu. Před čtyřmi měsíci se stala hlavním majitelem společnosti Veta slovenská firma Veta Svit, kde v představenstvu pracuje opět Jiří Vyoral. V tomto propletenci už úředníci prakticky nemají šanci vymoci dluh a podle informací BIS jedná Veta Svit o jeho odkoupení s Konsolidační agenturou. „K našim obchodním aktivitám vám nic neřeknu,“ komentuje to Vyoral.

„My dluhy dlužníkům neprodáváme, to nedovoluje zákon,“ říká tiskový mluvčí agentury Jiří Pekárek. „Pochopitelně, že ne, ale je tu jeden problém,“ říká operativec BIS z týmu, který řadu případů prodaných pohledávek prověřuje jako podezřelé. „Jakási – možná zločinná – domluva mezi agenturou, tím, kdo dluh jako zprostředkovatel koupí, a dlužníkem. Těžko se ale cokoli prokazuje.“

Ukázkou těchto policejních potíží může být následující historie. Brněnská firma Jet Investment koupila před třemi lety jedenapadesát procent podniku Hutní montáže Ostrava, který dlužil Konsolidační agentuře osm set milionů korun. V tutéž dobu vyhlásila Konsolidační agentura soutěž o odprodej dluhu. „Věřím, že soutěž vyhrajeme, už jsme do podniku investovali, to by měla agentura zohlednit,“ tvrdil tehdy šéf společnosti Jet Investment Igor Fait Respektu. A pak firma Jet Investment – jak teď potvrzuje pan Fait – soutěž skutečně vyhrála. Ale jak je to možné, když zákon neumožňuje prodat dluh dlužníkovi? „Bylo to trochu jinak, nejdříve jsme koupili dluh a teprve potom nám majitelé prodali majoritní podíl,“ tvrdí dnes Igor Fait. Ale vždyť tehdy věřil, že soutěž o dluh vyhrají, protože do podniku investovali. „Už si nepamatuju, co jsem říkal, je to tak, co říkám dnes.“ Odmítá prozradit, za kolik osmisetmilionový dluh koupili, a stejně o věci s odkazem na „obchodní tajemství“ mlčí i agentura. „Prostě to tak je. Asi byste taky nebyl rád, kdyby někdo zveřejnil, jaké půjčky máte,“ říká k tomu nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. „Tohle je podle zákona tajemství a zákon se vztahuje i na podezřelé transakce. Tajemstvím to přestává být až před soudem.“ Je v tom ale háček: vyjdeme-li z průměru výtěžnosti individuálních dluhů zveřejněných ve zprávě NKÚ, zaplatila firma Jet Investment za pohledávku asi sto padesát milionů korun. Přes šest set milionů jí stát odpustil – a ty peníze budeme samozřejmě nuceni uhradit my ze své kapsy.

Zájem BIS

Jak je vlastně možné, že Česká konsolidační agentura obchoduje tak nevýhodně? Jak je možné, že nikdo neřeší podezření na korupci a možné podvody v prodeji dluhů? Jak je možné, že alarmující zpráva NKÚ nechala v klidu celé politické spektrum?

„Se závěry Nejvyššího kontrolního úřadu nesouhlasíme, výnosy odpovídají tržní ceně, potvrzuje to i soukromá poradenská firma Capgemini, která u nás dělala kontrolu,“ byla hlavní reakce vedení agentury, předložená vládě. Ministr financí Bohumil Sobotka jen suše dodal, že není pravda, že by jeho úřad nedělal v agentuře žádné kontroly, ale že kontrolují „průběžně a neustále“ a Špidlova vláda „vzala na vědomí závěry NKÚ“ bez jakýchkoli dalších dodatků. Lže tedy podle ministra financí Nejvyšší kontrolní úřad? „Netvrdíme, že NKÚ lže. Prostě je to takové nedorozumění, my sice neděláme žádné nárazové kontroly, ale pan ministr se pravidelně schází s šéfem agentury Zdeňkem Čápem a je s činností agentury seznamován,“ říká tiskový mluvčí ministerstva Radek Němeček.

Vlastně je ta neodpovědnost manažerů a politické krytí, jakého se jim dostává, logické. Konsolidační agentura má sice své šéfy, ale obrovské kompetence má dozorčí rada, která za agenturu odpovídá a řídí ji. Dozorčí rada vznikla na politickou zakázku v dobách opoziční smlouvy na podzim 2001 a jsou v ní pouze politici. V době vzniku si sedm postů rozdělili pouze členové mocenského tandemu: čtyři získala ODS, tři sociální demokracie. Kromě už zmíněných odměn to představuje moc nad nekontrolovatelnými a prakticky neprokazatelnými obchody. A občanovi země, kde se už osm let po demokratické revoluci rozpadla vládní strana pro podezření, že si na ilegální zahraniční konto ulila stamiliony z privatizačních úplatků, nedělá problém se bát, zda část zisků z výhodně nakoupených pohledávek nekončí náhodou ve stranických kasách. Takhle to ostatně v dobách opoziční smlouvy opatrně naznačovala regulérně opoziční Unie svobody: „ODS a ČSSD si rozdělují významné posty a nebude možné kontrolovat, jak Konsolidační agentura nakládá s majetkem,“ tvrdil tehdy místopředseda strany Ivan Pilip. Po volbách v roce 2002 se obsazení dozorčí rady obměnilo, po třech křeslech mají sociální demokraté a ODS, po jednom Unie svobody a lidovci (rámeček) a jakákoli veřejná kritika agentury skončila. „Ano, taky jsem si tehdy myslel, že je dozorčí rada vybavená zbytečnými kompetencemi, dodnes souhlasím s tím, že spousta dluhů byla vyřešena nepochopitelným způsobem, v případě Charouze mi vstávají vlasy hrůzou, ale ono je to složité,“ říká už citovaný člen rady Pavel Pešek (US). „Nesouhlasím se závěry NKÚ, myslím, že se na hospodaření agentury dívá pouze z účetního hlediska, nevnímá, že se dluhy prodávají v krátkém časovém období – všechny dluhy musí být prodány do roku 2007, kdy agentura končí. O konci rozhodla loni vláda.“ V podstatě totéž tvrdí předseda dozorčí rady Vlastimil Tlustý. „Jaká bude ztráta, dnes neumím říct. Pokud jde o případ pana Charouze, to je složité, to už jsem říkal, ani nevím podrobnosti o tom, jak a kam a vůbec zda pan Charouz někam převáděl majetek,“ opakuje. Jak to, že to neví, když dozorčí rada musí schválit všechny prodeje pohledávek vyšších než pět set milionů? „My vlastně neznáme přesná čísla,“ říká Tlustý. „Já vám můžu jen říct, že agentura pracuje čím dál tím lépe, ale prokázat to takhle jednoduše nelze, protože to bych musel uvádět spoustu ukazatelů.“ Tlustý i Pešek zároveň upozorňují, že „výtěžnost bude ještě horší“. Konec agentury v roce 2007 nutí prodat v nejbližší době několik balíků pohledávek. „Ty dluhy už jsou šestkrát prohrabané, zbývá tam hlavně brak,“ říká Pešek.

Takže shrnuto a podtrženo: v první polovině devadesátých let privatizoval stát kuponovou metodou (DIKové zaplatili za kuponové knížky asi pět miliard korun) majetek v účetní hodnotě kolem šesti set miliard korun. Státní banky nastrkaly většinou do tohoto majetku dalších tři sta padesát miliard korun. Bilion není nakonec tak strašná suma za přechod od komunistické ekonomiky k běžně fungujícímu trhu. Američané zaplatili za současnou válku proti terorismu už teď dvakrát víc. Přesto tu zůstává jedna vážná výhrada, na kterou nechce nikdo z politiků přímo odpovědět. Ten majetek skončil dost často s vydatnou pomocí neprůhledných a velmi podezřelých státních transakcí v rukou lidí, kteří by měli spíše než vládnout z luxusních kanceláří vypovídat na policejní úřadovně nebo rovnou sedět za mřížemi. Snad současný zájem BIS a speciálních policejních složek aspoň některé z nich k výslechům a možná i trestům dovede. Totéž se týká i státních úředníků. Za obchody Konsolidační agentury nebyl ale zatím nikdo obviněn.

Rámeček

Svou péčí jsme si jisti, říká ekonom Mojmír Hampl, člen vedení Konsolidační agentury

Co si myslíte o kritice Nejvyššího kontrolního úřadu?

S naprostou většinou jeho výhrad jsme jako agentura nesouhlasili. Zpětně s dnešním množstvím informací každý umí říct, co by se bývalo dalo udělat lépe. Ale důležité je, zda jsme postupovali s péčí řádného hospodáře v daném čase a za daného množství informací. A v tom jsme si jisti.

Jak se agentura brání tomu, aby se dluhy nedostaly za zlomkovou hodnotu dlužníkům?

Klíčové je, že u každého postoupení pohledávky je vypracováno její ocenění, které stanovuje tržní hodnotu v daném čase. To má garantovat, že prodáváme právě za takovou cenu, jakou by dostal kdokoli jiný, kdo by pohledávku prodával, nebo za cenu vyšší. Samozřejmě pátráme, jestli není cesta od kupce k dlužníkovi, zkoumáme to. Ale vyloučit to prostě nemůžeme.

Jak vnímáte způsob, jakým se agentura vypořádala s Charouzovými dluhy? Nechala ho očištěný majetek převést na bílé koně do zahraničí, to, co zbylo, mělo skoro nulovou hodnotu.

Neumím odpovědět, k tomu mám málo informací. Musel bych se zeptat našich úředníků. Jsem ochoten odpovědět v budoucnu.

Členové dozorčí rady tvrdí, že agentura nemůže prodávat za vyšší cenu hlavně kvůli tomu, že musí prodat obrovské pohledávky v krátkém časovém úseku. Proč tedy agentura ukončí činnost o čtyři roky dřív, než měla?

Existence agentury tohoto typu je anomálie, která v normálních dobách nemá v soustavě veřejných financí co dělat. Především proto, že je to snadná hračka, která umožňuje spoustu tvrdých ekonomických problémů řešit měkkým způsobem – jejich „převedením“ do agentury. Proto je uzavření ČKA prioritou.

Agentura má přehled o tom, jak dluhy vznikaly, ví, že často byly poskytovány za nulovou záruku. Podali jste nějaká trestní oznámení?

Tam, kde má agentura podezření, že byla způsobena jakákoli škoda, využívá své zákonné možnosti podat trestní oznámení nebo vymáhat náhradu soudně. Vemte ale v úvahu například realitu promlčecích lhůt a s tím související fakt, že šance domáhat se náhrady uplynula v mnoha případech ještě předtím, než se pohledávky dostaly k nám.

Proč se za dobu existence agentury nedozví veřejnost co, komu a za kolik jste prodali? ČKA skončí ve ztrátě, kterou zaplatí daňový poplatník, a ten by měl vědět, co platí.

Nejsem v agentuře dlouho. Připravujeme změny, včetně zveřejnění všech pohledávek na internetu. Můj zájem je průhlednost.

Konec rámečku

Rámeček

Naši hlídači

Dozorčí rada České konsolidační agentury:

Vlastimil Tlustý (ODS), předseda dozorčí rady, stínový ministr financí. Je vnímán jako spojenec vedení IPB, po níž se do agentury dostalo nejvíce dluhů, sto dvacet miliard korun.

Josef Hojdar (ČSSD), místopředseda dozorčí rady, spojenec těžařských lobby, za stát seděl v řadě společností (Mostecká uhelná, Bilbo), byl spojován s protekcionismem v jejich prospěch.

Michal Doktor (ODS), bývalý radní z Lomnice nad Lužnicí

Miloslav Vlček (ČSSD), dlouholetý poslanec sociálních demokratů

Alfréd Michalík (ČSSD), poslanec z Bohumína, přítel někdejšího místopředsedy sociální demokracie Jaromíra Kuči (jehož vrcholnou politickou kariéru zničila opilecká bouračka) a bývalého ministra Petra Lachnita, dvou mužů spojených s řadou vysoce podezřelých státních zakázek (dálnice D 47, pronájmy ministerských budov)

Pavel Pešek (Unie svobody), dlouholetý poslanec, poté co se nedostal ve volbách v roce 2002 do Poslanecké sněmovny, byl jmenován do dozorčí rady ČKA.

Vladimír Doležel (ODS), původně místostarosta v Dolních Měcholupech, jeden z mužů, který kritizoval vznik ČKA a hlavně její pravomoci. Po jmenování do funkce jeho kritika skončila.

Pavel Tollner (KDU-ČSL), poté co byl zvolen do dozorčí rady, se po jedenácti letech vzdal poslaneckého mandátu. Jako jediný to zdůvodnil tím, že se chce věnovat práci v dozorčí radě, v poslaneckých kuloárech se ale mluvilo o jeho neshodách se stranou.

Konec rámečku

Rámeček

Jak oddlužit Setuzu

Ministr zemědělství Jaroslav Palas a šéf rezortu financí Bohuslav Sobotka předali do vlády materiál, který se týká možná nejpodivnějšího obchodu agentury. Navrhují převést pohledávky vůči sto šedesáti potravinářským firmám z agentury, které potravináři dluží dohromady přes pět miliard korun, na státní Podpůrný a garanční rolnický a lesnický fond. Stručně řečeno: ze státních bank byly nesplácené pohledávky převedeny do státní ČKA a teď je ministři chtějí od agentury odkoupit za miliardu do další státní organizace. „Stát musí chránit potravinářské podniky,“ tvrdí Palas. Považuje za „nežádoucí“, aby agentura prodala dluh soukromé společnosti Arca Capital Bohemia, která za ně nabízí jeden a čtvrt miliardy korun – podle Palase proto, aby mohla firmy zničit. Problém je hlavně v tom, že největší podíl na balíku dluhů má legendární ústecká chemička Setuza – přes tři miliardy korun. „Ten podnik je nutné vyčistit a konsolidovat,“ tvrdí ministerstvo zemědělství. Dluhy v případě Setuzy mají na svědomí tunely několika bývalých majitelů, mezi které patří například drnovický fotbalový boss Jan Gottvald nebo skupina kolem Tomáše Pitra (předlistopadový vekslák, dnes šéf skupiny lidí, která se k majetku dostala poté, co za sebou zanechala desítky zkrachovalých firem). Kolem dluhů Setuzy se vedou soudní spory, prošetřuje je policie. Ministerstvo zemědělství chce podnik oddlužit. Vláda by se materiálem měla zabývat na podzim. Proč chce Palasův úřad jít na ruku podezřelým obchodníkům? „Není náš problém, jak dluhy vznikly, ten podnik je životaschopný a potřebuje pomoc,“ říká mluvčí ministerstva Martin Severa.

Konec rámečku

Rámeček

Pak přišli kupci

K úplnému pochopení dnešních kšeftů ČKA je nutné vrátit se o více než deset let nazpět. Většina úvěrů, které nejsou dnes dlužníci schopni splácet, vznikla totiž v době kuponových privatizací. Noví vlastníci si na koupi a chod svých firem půjčovali většinou u státních bank. A velmi brzy zjistili, že přecenili své síly a nejsou schopni vracet. To v lepším případě, podle řady informací to řada podnikatelů věděla už v době, kdy si otevírala úvěry. Záruky, které byly na úvěry poskytnuty, měly naprosto běžně mnohokrát nižší hodnotu než půjčky a banky vlastně ani neměly v případě nedobytnosti dluhů o záruky (domy, pozemky, klenoty apod.) zájem, protože by s nimi prý neuměly hospodařit. „Nejsme správci nemovitostí a dalšího majetku, jsme banky,“ tvrdil tehdy šéf IPB Jiří Tesař. Byla to vlastně doba, která je dnes kriticky nazývána bankovním socialismem a to nejen kvůli velkorysému poskytování miliardových půjček. V kuponové privatizaci získaly skoro polovinu majetku privatizační fondy státních bank, takže vlastně o žádnou privatizaci nešlo, majetek zůstal státu, jen místo státních podniků vznikly akciovky vlastněné bankami, které firmy úvěrovaly ze svých peněz, aby je vůbec držely ekonomicky nad vodou. „Politický zájem té doby byla privatizace za každou cenu, co to přinášelo za komplikace, tehdy nikoho moc nezajímalo a taky se nepředpokládalo, že dlužníci nebudou prakticky vůbec schopni vracet své dluhy,“ vzpomíná dnes jeden z otců kuponové privatizace Tomáš Ježek.

Část úvěrů byla poskytnuta bankovními úředníky, kteří museli znát ekonomickou situaci žadatelů o úvěry, a přesto úvěry ve velkém podepisovali. Jen namátkou – například Komerční banka půjčila bez jakékoli záruky už silně zadluženému podniku Centrotex šest set milionů korun, z nichž se pochopitelně nevrátila ani koruna. IPB poskytla zadluženému Chemapolu více než miliardový úvěr na naprosto neuskutečnitelný projekt, a vůbec jí nevadilo, že Chemapol peníze investoval do nákupu pozemků a chodu fotbalového týmu Petra Drnovice. Samozřejmě ani tento dluh nebyl nikdy vrácen. „Bohužel se to dnes už bude dát stěží prokázat, ale fungovalo to tak, že bankovní úředník, který půjčku schválil, dostal jako úplatek pět až deset procent hodnoty dluhu, a protože půjčoval ze státního, nikomu nevadilo, že peníze nepřijdou nazpět,“ tvrdí dnes mimo mikrofon řada lidí, kteří si chtěli půjčit, nebo policisté, s dodatkem, že nemají důkazy. (Mimochodem i kdyby se dnes zjistilo, že nějaký úředník půjčoval za úplatu, byl by jeho zločin promlčen.) Nešlo jen o známou provázanost a kamarádíčkování velkých podnikatelů s bankami, například bezvýznamná pražská firma Spektrol dnes dluží České konsolidační agentuře čtvrt miliardy korun, poskytnuté Komerční bankou. Firma je v úpadku a konkurzní správce Miroslav Štorkán říká: „Ten dluh, to je horor, zárukou byly také neexistující nemovitosti, na první pohled bylo zřejmé, že podnik je na tom tak špatně, že nebude moci dluh vrátit, ten úředník jednal proti zájmům banky.“ Jméno úředníka ale sdělit nechce. „Omlouvám se, sdělil jsem to policii a je to její věc,“ říká Štorkán. Podle jeho informací policie případ vyšetřuje už skoro pět let.

Koncem devadesátých let začala vláda Miloše Zemana banky privatizovat. Kupci neměli zájem o miliardy nedobytných pohledávek, stát proto vytvořil Českou konsolidační agenturu a začal na ni dluhy převádět.

Konec rámečku

Tento text vznikl díky laskavé finanční podpoře organizace Open Society Fund Praha.