Za několik dní si Němci připomenou výročí, které otevírá stále živou otázku: Na jakých tradicích chtějí dnes budovat svůj stát? Patnáctého září 1949 byl zvolen prvním spolkovým kancléřem Konrad Adenauer – tehdy již 73letý kmet –, a to většinou jednoho hlasu, svého vlastního. Mnozí byli právem skeptičtí, protože nepůsobil jako člověk, který má dost energie na obnovu zničené země. Přesto se mu to podařilo. Zpětný pohled na Adenauerovu éru připomíná, jak diametrálně se lišila jeho koncepce zahraniční politiky od té dnešní. Zejména pak vůči Spojeným státům.
Budování státu
Adenauerova přezdívka zněla „der Alte“ a zpočátku byla spjata spíše s negativními konotacemi (v češtině bychom řekli „ten dědek“). Později se však stala obdivným označením pro muže, který se stal symbolem poválečného zázraku. Je sice pravda, že 15. října 1963 musel být ze svého kancléřského sídla téměř vypuzen a nahrazen svým někdejším blízkým spolupracovníkem, posléze však i konkurentem Ludwigem Erhardem. Avšak když o čtyři roky později zemřel, loučila se s ním v kolínském dómu celá západní Evropa jako se „symbolem epochy“. Tehdy byla také ve staré spolkové republice řada náměstí a ulic pojmenována po stařičkém kancléři. Adenauerova rezidence v porýnském Rhöndorfu se na několik let stala poutním místem. V závalu současných problémů se už ale na poselství otce…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
