Zatleskejme Athénám

První olympijské hry třetího tisíciletí, první letní hry po 11. září 2001, první hry, kdy počet delegací, tedy i počet členských zemí OSN, překročil dvě stě, čímž se věru ukázala univerzálnost myšlenky barona Coubertina. Takové superlativy či priority se vybaví, řekne-li se Athény. Hry 28. novodobé olympiády – navzdory dopingu a různým kiksům, například rozhodčích – proběhly až překvapivě klidně a očekávaní teroristé o sobě vědět nedali. Ovšem už teď lze říci, čím byly tyto hry alespoň prozatím poslední. Byly to poslední téměř nepolitické hry po studené válce. Za čtyři roky se totiž sportovci sejdou v Pekingu. A podobně jako se o Athénách již předem psalo jako o „hrách strachu“, o Pekingu lze již nyní říci, že to budou „hry klidu“ – rozuměj onoho normalizačního klidu k práci, vždyť v totalitě teroristé nehrozí.

V probuzeném světě

Athény symbolickým návratem do původní „země činu“ uzavřely patnáctiletou olympijskou éru po konci studené války. Pro srovnání se stačí vrátit jen o čtvrtstoletí zpět. První hry poznamenané politickým bojkotem proběhly v roce 1976 v Montrealu: tehdy je ostrakizovala černá Afrika za to, že Nový Zéland před nimi hostil jihoafrické ragbyové (neolympijský sport!) mužstvo. V roce 1980 byla svobodným světem bojkotována Moskva za svou agresi v Afghánistánu a o čtyři roky později zase na oplátku východní…