Když země hoří pod nohama

Napětí v Iráku opět na chvíli polevilo. Velký ajatolláh Alí al-Sistání vstal z nemocničního lože v Londýně právě včas, aby oběma stranám podél frontové linie v Nadžafu umožnil čestný odchod. Radikální klerik Muktada al-Sadr mu předal klíče od posvátné Alího mešity a se slibem beztrestnosti se může buď zapojit do politického procesu, nebo začít znovu budovat svou armádu, jež byla během třítýdenních bojů prakticky zničena. Muktada sice obléhání vydržel jen díky tomu, že se skryl v mešitě, kam za ním Američané vstoupit nemohli, ale v očích svých příznivců je hlavní to, že vydržel.

Námořní pěšáci, kteří se museli po tři týdny probojovávat k mešitě a přitom napáchat co možná nejmenší škody, se nyní stahují zpět do základen mimo město. Řada z nich při odchodu mluvila o tom, že jsou nuceni bojovat s jednou rukou uvázanou za zády. Už jednou, loni v květnu, Muktadovu armádu rozdrtili, a přece ji teď démonický klerik za necelé tři měsíce opět vydupal ze země.

Američany neuklidní ani pro ně velmi příznivý poměr ztrát. Podobný poměr totiž vykazovali i ve Vietnamu, aniž jim to v konečném součtu příliš pomohlo. Jak tedy dál v Iráku?

Premiérův velký nástup…

Američané si teď dost možná jen vybojovali další pauzu. V al-Sadrových tiskovinách se slibuje, že „země bude hořet pod nohama okupantů a jejich pomahačů“. Američané se tedy mají na co těšit a ještě více…