Vnucený boj Czeslawa Milosze

V éře, kdy se prosazuje bezpočet nejrůznějších, leckdy notně bizarních básnických typů, dbajících hlavně na efemérní neotřelost, působil polský básník Czesław Miłosz skoro archaicky. Jeho témata byla závažná, hlas důstojný a svůj smysl pro pravdu a čest si nenechal vyvrátit žádnou dialektikou. Už na počátku své dráhy mohl zblízka pozorovat téměř apokalyptický vzestup sil zla a po celý život jim vzdoroval s veškerou básnickou energií, účelový požadavek angažovanosti však rázně odmítal: „Povoláním básníka není krasořečnění na tribunách, básník není vůdcem národa, ani knězem společně sdílených mýtů, ani vynálezcem hesel dne nebo trubačem před bitvou. Říkám to jako autor jistého počtu veršů z okupace, které kolovaly v podzemí. Když jsem je psal, měl jsem pocit, že se podvoluji násilí. Znásilňoval mne můj hněv, soucit, patriotismus. Nestydím se za tehdejší básně, ale vím, za jakou cenu vznikaly. Pravým oborem básníka je kontemplace, jejímž předmětem je celá lidská skutečnost…“

Dlouhá cesta

Czesław Miłosz, nositel Nobelovy ceny za literaturu, zemřel třiadevadesátiletý 14. srpna v Krakově. „Nejvýznamnější, pozdní vnuk Adama Mickiewicze“, „Korunní svědek XX. století“, „Nejmoudřejší mezi básníky, nejpoetičtější mezi esejisty“, píše se v nekrolozích. Život básníka, jenž je literárními badateli stavěn do jedné řady s T. S. Eliotem, R.…