Filmový festival se v Locarnu pořádá už od roku 1947 a dlouho měl pověst hvězdné přehlídky typu Cannes či Benátek. V osmdesátých letech se Locarno začalo lišit hlavní soutěží zaměřenou na debuty. Dnes řídí festival italská kritička Irene Bignardiová a Locarno se zaměřuje jednoduše na filmy z chudých zemí a na malé zajímavé produkce těch bohatých. Nejde tu tedy o slávu, spíš o život a tvorbu lidí z krajů, o nichž vlastně nic nevíme, přestože jsou v centru pozornosti médií. Loni získala Zlatého Leoparda pákistánská debutantka Sabiha Sumarová za snímek Kamosh Pani, letos debutující Ital Saverio Constanza za snímek Private, příběh arabské rodiny z izraelských okupovaných území. V roce 2002 si odtud Zlatého Leoparda za videofilm odnesl náš Jan Němec za Noční hovory s matkou. Tématem většiny letošních filmů byla světová politická situace očima těch, kdo v dnešních zónách neklidu žijí, nebo je aspoň dobře znají zevnitř.
Proč nejedí koláče
Práce, kterou festival odvádí, je záslužná a přivedla na výsluní filmy, o nichž by se svět jinak nedozvěděl. Ceny jsou dotovány finančně a na festival navazuje práce místní nadace Monte Verita, která podporuje nezávislé umělecké projekty. Hlavní soutěž je tu zajímavější než v Cannes nebo v Berlíně, kde jde jen o známá jména a o peníze. Nedá se ale říct, že by se organizátoři za filmovými objevy drali pouští a pralesem, což by při svém rozpočtu mohli a měli udělat: locarnští hosté z Asie či Latinské Ameriky mívají už…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Když máte pocit, že se v životě jen plácáte, možná je čas vyrazit za dobrodružstvím
