Podpis do Boží dlaně

Krakov, říjen 2003. V podzámčí, nedaleko wawelského pahorku s katedrálou, kde v kamení vedle sebe leží polští králové, světci a básníci-národní bardi, Mickiewicz a Slowacki, běží tenká ulice Bogusławskiego. Omšelé činžovní domy, poletující holubi a asi v polovině šedavý dům č.p. 6. Byt s balkonem v prvním patře obývá Czesław Miłosz.

V sobotu dopoledne zvoníme u básníkova krakovského bytu a vzápětí jsme uvedeni do prosvětleného salonu. Chvíli čekáme, a tak se rozhlížím. Na knihovně hliněná soška Bolestného Krista, cizojazyčná vydání Miłoszových veršů, pokojové květiny, bronzová busta a několik portrétních skic nedávno zesnulé básníkovy druhé ženy Carol od Jerzyho Nowosielského. A pak básníkův dětský fotoportrét – litevský kluk v punčocháčích, s kulatou hlavou a zastřiženou ofinou, hrdě sedící v křesílku kdesi v rodných Šetejňách. Najednou se z druhé místnosti ozve mužský hurónský smích, který od té dětské fotografie dělí devadesát let. A za chvilku, podpírán, vstupuje Czesław Miłosz. V bačkorách, jeansové košili, se šedivou kozlí bradkou, s naslouchátky v uších a v tmavých brýlích podobných lyžařským na chvíli připomene zenového mistra, žijícího v odloučení kdesi v horách. Nebo robustního čmeláka. Básník se hned omlouvá: „Promiňte mi, jsem po operaci očí a už to těžko se mnou bude lepší…“ Dívám se na něj z profilu – vysoké zemanské čelo, husté vlasy sčesané dozadu, v prstech hůl a stále stejná svojskost v posedu, jak na fotce z dětství…