O mém dědovi

V posledních letech vypisuje Společnost Člověk v tísni literární soutěž pro studenty středních škol a gymnázií, v rámci svého filmového festivalu Jeden svět. Mezi hodnotiteli jsou také redaktoři Respektu (v letošním ročníku pracovala porota ve složení Karel Strachota a Ludmila Janovská za Člověka v tísni, Ivan Lamper a Tomáš Němeček za Respekt). Se souhlasem autorky přetiskujeme letošní vítězný text. Ze čtyř možných témat si autorka vybrala „Lidé v pasti / Nemocní a staří lidé“, u porotců zvítězila jednomyslně. Text byl v úvodu redakčně krácen, rovněž členění a titulek jsou redakční. Na podzim bude Respekt poprvé vypisovat vlastní témata pro studenty. Z prací pak otiskneme širší výběr.

•••

Už jako malé dítě jsem si vždy říkala, že pokud moji rodiče budou někdy nemohoucí, nikdy je nedám do domova důchodců. Moje babička i děda byli pro mě vždy někým, komu jsem se mohla vyplakat nebo si postěžovat. To je asi to, co mi teď, když už tu nejsou, chybí nejvíc.

Jako malá jsem s babičkou chodila na pohřby jejích kamarádek, aby nemusela chodit sama. Nikdy jsem ani nepřemýšlela nad tím, jaké to bude, když půjdu na pohřeb ne s babičkou, ale na její vlastní. Teď byl tu. Nějak mi to ze začátku nedocházelo, avšak chvíle smutku, strachu a stesku po její tváři a pohlazení se dostavila záhy. Myslela jsem, že už nebude líp. Ale časem se ty rány zahojí, každý to sám zná.…