„Před konfliktem nebylo například možné, aby Albánci navštěvovali plavecké bazény,“ ospravedlňuje Shpend Devaja, advokát v makedonském hlavním městě Skopje, albánské povstání v roce 2001. A pokračuje výčtem příkoří, kterým byli Albánci v Makedonii vystaveni: „Vše začalo již s nezávislostí země. Albánci ztratili práva, která měli v Jugoslávii – v parlamentu, ve vládě i univerzitním vzdělávání. Nápravy jsme se dlouho domáhali parlamentní cestou, ovšem bezúspěšně.“ V roce 2001 měli Albánci, tvořící něco mezi čtvrtinou a třetinou obyvatel Makedonie, svého podřadného postavení už dost a po vzoru svých kosovských soukmenovců se chopili zbraní. Albánské povstání v Makedonii naštěstí skončilo na balkánské poměry velmi mírně, s necelými 300 oběťmi a 10 000 zničených domů. Rychlá intervence NATO boje po pár měsících ukončila a diplomaté USA a EU vyjednali v malebném městě Ochrid, na břehu stejnojmenného jezera, dohodu o vnitřních reformách, které měly albánské menšině zajistit rovnoprávný statut a Makedonii mír a stabilitu. Tuto tzv. Ochridskou dohodu, podepsali předáci hlavních makedonských a albánských politických stran právě před třemi lety, 13. srpna 2001.
Historická porážka
Povstalci získali amnestii a odešli domů a jejich politický vůdce Ali Ahmeti vyměnil uniformu za oblek. Stal se šéfem nejsilnější albánské politické strany DUI (Demokratická unie pro…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
