Okupace, o kterou jsme si řekli

Pražské jaro 1968 si obvykle nepřipomínáme ani začátkem ledna, kdy byl Novotný vystřídán v čele komunistické strany Dubčekem, ani začátkem dubna, kdy byl přijat Akční program KSČ, ale koncem srpna, kdy byla země obsazena cizími vojsky, s jejichž pomocí mělo být instalováno promoskevské vedení strany a státu.

Při pohledu zblízka působí tato invaze jako násilné zmaření pokusu dát zdejšímu socialismu lidskou tvář. Stačí ovšem mírně poodstoupit a obraz se mění k nepoznání; lidskou ani nelidskou tvář tu nebylo čemu nasazovat, neboť tu nešlo o žádný socialismus, ale o starý ruský imperialismus: nejspolehlivější ruská hranice je taková, kterou střeží ruský voják z obou stran.

Deset bodů – a jeden chybí

Se zjištěním, že Československo je sovětskou kolonií, přitom nebylo nutné čekat až na 21. srpen. Už v květnu 1945 provedl Edvard Beneš veřejnou bilanci své zahraniční politiky: „Teprve tato válka učiní z našeho státu, z Československa, za pomoci Sovětského svazu definitivně a s konečnou platností člena mezinárodního společenství národů. Bez Ruska jsme jím trvale být nemohli.“ Výsledný obraz je krajně neradostný: první republika, zbytečně znepřátelená s Maďary a Poláky, byla pro Beneše zjevně přechodným stadiem, po němž je země nucena vydat se na milost a nemilost supervelmoci, proti které bývalo Předlitavsko téměř vzorovou demokracií.

Bylo možné vyslovit…