Kulku, která tě zabije, neslyšíš

Rámeček ANTONÍN KRATOCHVÍL se narodil v roce 1947 v Lovosicích. Vyučil se svářečem, v roce 1967 emigroval na Západ. V nejisté životní situaci (byl mj. ve Švédsku odsouzen za pašování hašiše) přijal nabídku francouzské cizinecké legie. Bojoval v Čadu, byl těžce raněn, z vojenské nemocnice v Marseille však utekl a ilegálně se dostal do Holandska. Tam vystudoval výtvarnou akademii, obor fotografie. V roce 1971 přesídlil do USA, pracoval jako fotoreportér Los Angeles Times a studiový fotograf v Hollywoodu, od roku 1975 je na volné noze. Věnoval se fotografování v komunistické Evropě, mapování válečných konfliktů a krizových oblastí světa (zaznamenával například genocidy v Zairu a Rwandě, uprchlíky v Bosně nebo dětské bezdomovce v Guatemale a Mongolsku). Kromě toho dlouhodobě mapuje ničení měst a přírody, tyto fotografie chystá koncem roku představit v knize s názvem Mizející. Antonín Kratochvíl získal několik ocenění v soutěži World Press Photo, v roce 1998 jej časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších fotografů světa. Je potřetí ženatý, má dva syny. Konec rámečku Naposledy jsme o vás slyšeli po válce v Iráku. Kde jste byl od té doby? Na Haiti, když rebelové sesadili prezidenta Aristida. Dělal jsem na reportáži pro Time Magazine. Bylo to brutální, každý ráno jsme viděli mrtvý lidi, který umučili – třeba jim stáhli kůži z obličeje nebo vyrvali srdce. A taky se dost střílelo, vlastně jsme byli deset dní pod palbou. Bylo to dost nebezpečný.