Okradli mě, pomoc

Může se to stát každému a recept, jak se bránit, neexistuje. Každé okradení je jiné, ale jeden rys mají společný: zůstává po nich spoušť jak navenek, tak v duši. Následující deník z letošního července je zprávou o pokusu, jak se s takovým útokem vyrovnat.

Čtvrtek 8. 7. 04 – jak to, že mně?

Po té včerejší krádeži mi pomalu dochází, jak nepřipravenou mě to zastihlo. Nepřipravenou na to, že se mi může stát něco špatného. Mně, která stále tak pečlivě dodržuji pravidla!!! Uvěřila jsem iluzi, že pokud si budu své věci řádně hlídat, dům řádně zamykat a okolí neobtěžovat, tak se mi nic nemůže stát. Možnost, že mně, která si to přece vůbec nezasloužím, vytrhne někdo kabelku z ruky, tu samozřejmě byla, nenapadlo mě ale, že mi ji vyrve takovou silou, že prasknou popruhy. Myslela jsem, že o věci tímto způsobem přicházejí jen ledabylé bytosti, já jsem ale stále ve střehu a kabelku jsem držela. Ucha, která mně v ruce zbyla, jsou toho důkazem. Asi jsem si myslela, věřila jsem tomu, že pokud takto ledabylá nejsem, tak ten chmaták nemá právo s tou kabelkou utéct, že ho dohoním a on mi tu kabelku vrátí, protože na ni přece nemá právo, já jsem přece prokázala, že se nedám. Proto jsem se za ním i na těch šílených podpatcích do kopce rozběhla, proto jsem volala: „Pomoc a chyťte ho…“

Sobota 10. 7. – ztráta bezpečí

Kromě starého mobilu a foťáku jsem tou…