Legenda o Bohumilu Hrabalovi

Poměřování spisovatelů co do velikosti je pochybné, neboť každý je reprezentantem vlastního světa, Bohumil Hrabal se u nás nicméně stal spisovatelem asi nejpodivuhodnějším. Jeho zdánlivě výlučné texty, v nichž se avantgardní podněty podivně snoubí s hospodským folklorem i dějinami filozofie, poutaly dobrých třicet let zájem nejširšího obecenstva a posloužily jako předlohy populárních i experimentálních adaptací ve filmu i na divadle. V posledních deseti letech svého života sklízel ve světě i doma četné literární ceny i čestné tituly, jeho knihy byly překládány do desítek jazyků, v Praze mu vycházely Sebrané spisy v devatenácti svazcích, ve Španělsku vydali jeho katalánsky sepsaný životopis a do staropražské špeluňky se mu dokonce přišel poklonit sám americký prezident. Obklopovala jej družina věrných ctitelů a přátel. Novináře a filmaře musel odhánět. Když v únoru 1997 ukončil pádem z okna nemocnice svůj život, vyslovili se o něm s obdivem nejslavnější kolegové z branže, kde jinak vládne spíš řevnivost. Milan Kundera prohlásil, že „je nepřirovnatelný a nemá ve světě obdoby“, a Josef Škvorecký rovnou uznal, že byl z českých spisovatelů největší.

Co nechtěl národ slyšet

V rozměrné monografii Tomáše Mazala Spisovatel Bohumil Hrabal výčet triumfů nechybí, chvílemi jej však podbarvují výčitky na adresu českého národa, jenž jako by přesto Hrabala nectil dostatečně. Egon…