V polovině padesátých let jsem poprvé dostala výjezdní doložku, abych se po pěti letech podívala za matkou do Francie, vzpomíná Anna Fárová. Chtěla jsem poznat dva lidi – surrealistu Maxe Ernsta a fotografa Cartier-Bressona. Zatímco Ernstovi jsem se líbila a hned mi nabízel setkání jiného druhu, s Bressonem to bylo jiné. Bavili jsme se o fotografii, dával mi svoje snímky, katalogy. Vůbec nevěděl, kdo jsem, ale měl ke mně naprostou důvěru. Dneska jsem si to našla – schůzku jsme měli v Paříži v agentuře Magnum 13. září 1956 a ten den změnil můj život a možná částečně i jeho.
V jakém smyslu?
Bylo to poprvé, kdy mě fotografie takhle oslovila. Po návratu jsem měla jasno, čím se chci jako kunsthistorik zabývat. Napsala jsem o setkání text do fotografického měsíčníku, tehdy už bylo po Stalinově smrti a smělo se trochu mluvit o zahraničních fotografech. A protože jsem po mámě Francouzka, tak jsem ten text přeložila a poslala ho také Bressonovi. Jemu se velice líbil.
Pak jsem pracovala v nakladatelství Odeon a tam jsme přišli na nápad vydávat ediční řadu knih nazvanou Umělecká fotografie. Já jsem navrhla, že bych udělala Cartier-Bressona, a protože jsem byla nejrychlejší, tak jeho monografií edice začala. Byla to vůbec první monografie, kterou kdy měl. Ten koncept malých knih, které jsou průřezem autorova díla, obsahují kunsthistorický úvod, biografii, bibliografii,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
