Velký společenský román, jenž by přesvědčivě postihl iluze i traumata české společnosti v posledním půlstoletí, doposud nikdo nesepsal. Jeho role částečně připadla deníkům, žánru zdánlivě nenáročnému, který se tradičně spojuje hlavně s dospívajícími dívkami. Deníky Jana Hanče, Jiřího Koláře, Jana Zábrany či Ivana Diviše, ale také podobně koncipovaný Český sen Ludvíka Vaculíka nebo Let let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové patří nepochybně k nejvýmluvnějším svědectvím o české existenci v druhé polovině dvacátého století.
Esejista a filmový kritik Jiří Cieslar, který deníkové literatuře věnoval v posledních deseti letech soustavnou pozornost, shrnul své recenze na toto téma v knize Hlas deníku vydané letos nakladatelstvím Torst. I když se v každé stati zabývá konkrétním autorem, prostupuje celý svazek snaha postihnout žánr obecně a vytýčit aspoň v hrubých rysech jeho typologii i měřítka hodnot. Opakovaně přitom zaznívají lamenta nad profanací, k níž v posledních letech dochází, když se z deníků stal „málem módní žánr“, který pěstuje kdekdo, aniž by toho byl hoden.
Setkání s Goethem
Deníky se psaly odedávna. Na rozmezí beletrie, historiografie a čistě privátního písemnictví si je vedli už antičtí myslitelé, leckdy se jim přiblížili i středověcí kronikáři, mystici či dobrodruzi a obzvláštní váhu získaly v novověku. Renesanční kavalíři ve svých denících zachytili…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
