Tajemná klinika v Zambii
Pomáhat penězi lidí z bohatší části světa těm méně šťastným je ušlechtilá věc a je dobře, že se toho Češi také účastní. Sice dáváme na rozvojovou pomoc ročně pětatřicetkrát méně, než jsou průměrné tři čtvrtiny procenta HDP v našem domovském klubu zemí OECD, ale důležitější možná je, kam vlastně naše skromné dary plynou. Logicky proto vzbudí zvědavost novináře, který právě přijel do Zambie na jihu subsaharské Afriky, tamní už několik let probíhající rozvojový projekt českého státu. Vypraví se tedy na místo a zažije následující příběh.
Pomáhat penězi lidí z bohatší části světa těm méně šťastným je ušlechtilá věc a je dobře, že se toho Češi také účastní. Sice dáváme na rozvojovou pomoc ročně pětatřicetkrát méně, než jsou průměrné tři čtvrtiny procenta HDP v našem domovském klubu zemí OECD, ale důležitější možná je, kam vlastně naše skromné dary plynou. Logicky proto vzbudí zvědavost novináře, který právě přijel do Zambie na jihu subsaharské Afriky, tamní už několik let probíhající rozvojový projekt českého státu. Vypraví se tedy na místo a zažije následující příběh.
Proč měl hlídač strach
V Rhodes Parku, rezidenční čtvrti severovýchodně od centra zambijské metropole Lusaka, se za úhlednými zdmi skrývají prostorné domy movitějších Zambijců, firemní sídla nebo zdravotnická zařízení. Jedním z nich je také jednopatrová bílá budova s červeným nápisem Doctor a modrým Zambia – Czech Republic. Železná vrata jsou otevřená, a tak vcházíme dovnitř. Zambijský hlídač nás s úsměvem posílá na recepci. Tam však idyla končí. „Co tu chcete? Sem nemáte co chodit,“ říká místo pozdravu Helena Vlčková, jedna ze dvou českých sester na klinice. „O projektu s vámi mluvit nemohu. To musí rozhodnout kolegyně a ta tu není. Musíte počkat,“ říká sestra.
Čekáme. Na recepci je mrtvolné ticho. Ani jednou nezazvoní telefon, dovnitř za celou dobu nevkročí jediný pacient. Zhruba po pětačtyřiceti minutách…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu