Pořádný člověk, který dbá na duševní zdraví, se umí v sobotu ráno odpoutat od nároků povolání. Hodí starosti za hlavu a věnuje se něčemu povznášejícímu, třeba práci na zahrádce, pokud má nějakou po ruce. Já už třetí rok usedám k sepisování sloupku, který musím odpoledne odeslat, aby v pondělí vyšel, a v duchu skučím hrůzou, že mne nic nenapadne. Oknem za obrazovkou počítače vidím zaplevelenou zahrádku, a to zrovna ten nejzanedbanější kout před zchátralou zdí sousedovy garáže, kde vybujela houština černého bezu, planých třešní a ostnatého hlohu. Před několika lety by stačilo párkrát rýpnout rýčem, abych tam nastolil úhledný pořádek, jaký se dá snadno udržovat pomocí sekačky na trávu, ale teď už bych k tomu potřeboval krumpáč a pilu.
Nepořádným lidem zbývá chabá útěcha, že i chátrání a bujení má svou poezii. Před mnoha lety jsem na studiích v Ústí nad Labem bydlel na koleji v kdysi honosné vile sudetoněmeckého továrníka Schichta, známého výrobce mýdla s jelenem, který se na její půdě v květnu 1945 oběsil. Když se kolegové o víkendech rozjeli do svých domovů, sedával jsem rád s knihou u vyviklaných balustrád na terase monumentálního schodiště, jež vedlo do zpustlého parku, a pozoroval správcovy slepice, jak vyzobávají červy z rozchlípených spár ve vzduté mramorové dlažbě. Původního majitele by ten obraz úpadku jistě mrzel, ale možná by pocítil i drobné zadostiučinění z jeho malebnosti. Opravdová kvalita se pozná nejlépe, když už je omšelá a zraje k zániku, zatímco…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu