
Byl to okamžik hodný pozornosti, jaké se vědcům často nedostává. A to přestože při něm nebyl uveřejněn převratný objev, ale vlastně naopak. Na konferenci v Dublinu minulý týden vystoupil populární britský astrofyzik Stephen Hawking a za pomoci velmi komplikovaných rovnic vyvracel jednu ze svých stěžejních, značně kontroverzních teorií o zániku černých děr. Přes veškerou snahu žádný z odpůrců jeho výpočty během třiceti let zpochybnit nedokázal. Jediný, komu se to nakonec podařilo, byl Hawking sám, a proto se rozhodl přiznat se k omylu. V ješitném světě vědy je to mimořádné gesto. Snad jej astrofyzik obdivovaný pro svou houževnatost byl schopen i proto, že jako člověk připravený zákeřnou nemocí o hlas a trvale upoutaný na invalidní vozík, nahlíží na životní úspěchy i prohry pod trochu jiným zorným úhlem než ostatní. Kupříkladu zakladatel moderní hvězdné astronomie Arthur Eddington svého času odmítal připustit existenci černých děr, protože odporovala jeho představám o hvězdné rovnováze, a zdržel tak jejich výzkum o desítky let. Nezbývá tedy než doufat, že příklad profesora Hawkinga bude táhnout. Ostatně i žáci proslulého fyzika Jamese Maxwella vzpomínají, že nejvíce toho pochopili, když viděli, jakým způsobem jejich učitel hledá chyby a snaží se je odstranit.


Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu