Odešli dva vzácní reportéři dějin

Česká fotografie zažila smutný týden. Minulé úterý zemřel devětapadesátiletý fotograf a pedagog Pavel Štecha a jen o dva dny později jej následoval čtyřiaosmdesátiletý kolega Zdeněk Tmej. Rozdílné osobnosti i generace, odlišná životní zkušenost – a přece oba spojuje víc než jen to, že jejich dlouhou nemocí vyčerpaný organismus nevydržel červencová vedra. Štecha ani Tmej nepatřili k titánům české fotografie, jejich dílo se rozbíhalo do mnoha stran a často šlo o fotografii užitou či magazínovou, jež se do uměleckých encyklopedií nedostane. Ale určitá část jejich obrazové pozůstalosti, v níž se osobní cesta protnula s dějinami, zůstane u obou jedinečná a nezapomenutelná.

Totální duševní prázdno

Zdeněk Tmej měl dobrodružný život. Za války jej kdosi udal, že nemá pracovní knížku, takže byl v roce 1942 nacisty totálně nasazen na práci v polské Vratislavi, odkud dvakrát utekl. Po únoru se věnoval hlavně fotografování divadla, filmu, tance či městského života, postupně mu ale kariéru začala ztrpčovat StB. Ne že by se nějak protikomunisticky angažoval, ale policii stačilo, že temnou dobou prosvítalo jeho mimořádné charizma a poněkud odvázaný životní styl – bohém přitom zatvrzele odmítal spolupracovat. Zdeněk Tmej říkal (a není důvod mu nevěřit), že estébáky nesmírně lákal americký automobil Plymouth, který dostal darem od přítele z Vídně a jehož pohodlného pérování s oblibou…