Mimochodem

Debata o klecových lůžkách v dětských léčebnách se týká jevu, který je závažný z hlediska provozního i etického. V tom prvním se laik moc nevyzná, tím spíš jej však představa vězněných dětí za mřížemi mravně pobouří. Obzvlášť naléhavě v tomto směru působí kvalitní dokumentární fotografie. Připomenuly mi šok, který jsem si před čtvrtstoletím zažil nad dvěma obrázky. První zachycoval zoufalou dětskou tvářičku za strohou řadou svislých zábran, které působily krajně krutě, byť šlo o nevinnou bočnici dětské postýlky. Na druhém obrázku se stejné batolátko zoufale plazilo po temném koberci mezi masivními nohami obrovité knihovny. Vyřezávané lví tlapy, na nichž spočívala, hrozily křehké tělíčko rozsápat a zlacené hřbety tlustých svazků se za broušeným sklem třpytily jako šupiny praještěra.

Snímky pořídil můj známý, jenž náležel k oficiálně utajenému, v zahraničí však věhlasnému proudu české sociální fotografie (sám proslul cyklem o utrpení zvířat v zimovišti pražských cirkusů). Děckem byla má roční dcerka, jež se vyznačovala neobyčejně veselou povahou, ale tady vyhlížela tak zuboženě, že být soudcem, rázem bych si ji odebral a poslal do útulku.

Když mi můj známý nabídl, že ji vyfotí, abych měl taky nějaký umělecký obrázek, vzal jsem ho bezelstně do provizorního bytu, který nám sloužil i jako skladiště všelijak poděděného nábytku. Během tří hodin zde svou znalecky otřískanou leicou nacvakal dobrých pět kinofilmů. Dcerku to úžasně bavilo. Na těch sto padesáti zavržených…