Za Jiřím Reinsbergem

Že byl páter Jiří Reinsberg, který na Tři krále, tedy šestého ledna 2004, zemřel v bezmála šestaosmdesáti letech, výjimečným knězem a výjimečnou postavou českého života, o tom jistě nikdo nepochybuje. V čem však jeho výjimečnost přesně spočívala?

Mistr a žáci

Vnější výjimečnost Reinsbergovy životní role tkvěla v tom, že zatímco většina jeho generačních vrstevníků, příslušníků po dlouhé době první výrazné generace českých katolických teologů – Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Adolf Kajpr, Zdeněk Bonaventura Bouše, Oto Mádr a další – strávila život v komunistických věznicích a po krátkém nadechnutí během 60. let potom v disentu, zatímco talentovaní duchovní mladších generací končili v pošumavských či sudetských vesničkách, Jiří Reinsberg působil od roku 1946 po celou dobu totality v centru Prahy, v chrámu Panny Marie před Týnem.

Tuto anomálii v komunistickém potlačování církví vysvětlují někteří respektem komunistů vůči Reinsbergovu bratru komunistovi, jenž zahynul jako oběť nacistů, jiní zázrakem. Nikdo však nebude tvrdit, že si Jiří Reinsberg tuto výjimku vysloužil aktivní kolaborací jakéhokoli druhu, neboť by to prostě nebyla pravda.

Vnitřní výjimečnost je daleko obtížněji postižitelná. Mluvívá se o Reinsbergově humoru, školeném na anglické katolické literatuře typu G. K. Chestertona, Grahama Greena či Bruce Marshalla. (Reinsberg během války žil nějakou dobu…