V pátek uplyne 25 let ode dne, kdy poslední íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví opustil zemi a de facto tím dal volný průchod islámské revoluci. Je třeba připomenout dobový kontext: rok 1979 byl a je oprávněně nazírán jako kulminační bod studené války i expanze sovětské moci ve světě. Mezi své mocenské zisky, respektive mezi americké ztráty mohla Moskva počítat vedle Íránu například Kambodžu, Nikaraguu či Afghánistán. Ani čtvrtstoletí poté není žádná z těchto zemí zcela v pořádku, jediný Írán se však ocitl v známé „ose zla“.
Mohammad Rezá Pahlaví, „šáh šáhů“ a „architekt moderního Íránu“. Už tyto dva přídomky charakterizují vnitřní rozpor jeho vlády. Lze modernizovat tradicionalistickou zemi pomocí dekretů vrchnosti? Kemal Atatürk to dokázal před osmdesáti lety v Turecku. Jenže íránský šáh takovou modernizaci neprováděl stejně zásadně a do hloubky, nýbrž spíše virtuálně, pod dojmem zdánlivě nevyčerpatelných příjmů z ropy.
Dynastie Pahlaví se dostala k moci svéráznou cestou v poměrech země, která tvořila nárazník mezi tradičními zájmy Británie a Ruska. V roce 1921 provedl převrat plukovník perské kozácké divize Rezá chán a o pět let později ho parlament zvolil šáhem – přijal jméno Rezá šáh Pahlaví a zemi přejmenoval z Persie na Írán. Vzhledem k jeho proněmeckým sympatiím obsadila Írán v roce 1941 sovětská a britská vojska, šáh odstoupil a na trůn dosedl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu